už na počátku své reportáže z koncertu kultovní norské black metalové kapely mayhem musím říct, že nejsem žádný mayhemolog a držím si tím pádem odstup a střízlivý pohled na dění v kapele a okolo ní.
hlavním důvodem proč jsem navštívil ostravský koncert mayhem byl, abych na vlastní oči viděl, v jaké koncertní kondici se kapela nachází po 30 letech své existence.
když jsem napsal v první větě článku, že mayhem mají status kultu, určitě jsem nepřeháněl, tak jako snad každý pisálek na netu který píše o lokální kapele, která natočila jednu fajn indie desku. případ
mayhem je mnohem komplexnější a zásadnější než cokoliv jiného co se událo na poli "tvrdší" hudby v polovině osmdesátých let minulého století. nebudu psát, že mayhem začali jako první hrát a šířit žánr
black metal, to by byla blbost. měli již své předchůdce a jistě i inspirační zdroje, jde spíše o to že pohled seveřanů na tento žánr přinesl jeho mutaci, lépe řečeno nastolil úplně odlišnou
estetiku a přístup k tvorbě black metalu. mayhem formovali nekompromisní hudební žánr, který ovlivnil celou generaci kapel. že je z mayhem pořád vlivná kapela se již prokázalo na konci devadesátých let,
kdy její sestavu obohatil zpěvák attila csihar a kapela chytila druhý dech.
vynechme detaily o vraždě euronymuse, o samozápalných kostelích a smrti smrti a tak podobně. všechno jste to tisíckrát četli a víte o tom mnohem víc, než samotní aktéři oněch událostí. důležitým
milníkem pro novodobou historii kapely byl právě příchod attily csihara na post zpěváka. ten se od konce devadesátých let začlenil a stal nedílnou součástí kapely. attila ale není jen frontman kapely,
která by mu bez mrknutí oka zajistila nehynoucí slávu do konce svých dní. je činný v mnoha sférách, ať už si vezmeme hostování na studiových nahrávkách (vzpomeňme na velmi plodnou spolupráci se sunno)))),
nebo např. jeho sólový projekt void ov voices (loni navštívil hradby samoty).
po předkapele si dali snad hodinku a půl čas, než nastala ta správná atmosféra, kterou rozčísli zhruba před jedenáctou hodinou večerní. nutno dodat, že tou dobou nebyl ostravský barrák ani náhodou plný.
jistě se na tom podepsala výše vstupného, ale tady není o čem diskutovat, když chcete vidět legendu, musíte za ní zaplatit. údajně kvůli mizernému předprodeji vstupenek museli odpadnout ze soupisky čeští
matadoři root. mayhem nastoupili v sestavě attila csihar(zpěv), necrobutcher (basa), hellhammer (bicí) a na kytaru blasphemer (tím si nejsem úplně jistý). zpočátku hlasitost a sehranost kapely u prvních
válů moc nedala znát, že se potýkáme s velkým zvukem. což se naštěstí během show doladilo. démoničnost mayhem naživo je hmatatelná; cáry mlhy, palba bicích připomínajících sbíječku a attila mazlící
se s lebkou a oprátkou. posmrtné divadlo, které v jejich podání nemá náznak patosu. nebudu tady rozepisovat jakou píseň z jakého alba hráli, hodinový koncert byl průřezem celé tvorby kapely. došlo na prehistorickou
deathcrush nebo vály freezing moon, my death či deconsecrate. jakmile jsem se nechal strhnout zmatkem na podiu, nebyl jsem již schopen rozeznat jednotlivé skladby od sebe. strnulé, příliš adorující
publikum svým oblíbencům moc nepomohlo. černooděnci s věkovým průměrem třicet let až neurčito jen bezduše během celého koncertu skandovali tupé "mejhem! mejhem! mejhem!" působilo to jako by skandovali
doma ve svých pokojíčcích před hi-fi věží a ne před živou kapelou na pódiu. živé hraní mayhem má sílu i po letech, připadalo mi ale, že nenašli u ostravského publika patřičnou odezvu kterou by si zasloužili.
chtěl bych se zmínit o jedné maličkosti, která odkryla vřelý vztah mayhem ke svým fanouškům. potvrdilo se, že to nejsou jen stroje na výrobu peněz a slávychtiví dědci. speciálně při příležitosti dvou koncertů
konaných ve slezském regionu, to znamená pro ostravský a wroclavský koncert, připravili speciální edici triček. na černém triku vévodil klasický emblém mayhem jak ho známe z obalů alb a pod ním, na hrudi,
se skvěla slezská orlice s malým náznakem dvou blesků na hrudi, odkazujících na pohnutou minulost tohoto území. lehká drzost i respekt k této krajině mi připadá jako velkorysé gesto vůči svým fanouškům,
kteří jsou již tři desetiletí stejně oddaní.
martin šenkypl
foto: jiří volejník 
související články:: |
