začnu na přeskáčku, rovnou od poloviny, přesně tak jak to ve mně rezonuje. rezonuje ve mne, ještě nyní, vystoupení monstr ansámblu hlukové sekce. lidi jako garasu,
900 piesek, drén a další z okruhu kolem labelu hluková sekce měli přidělenou půl hodinu na své vystoupení a využili ji dosyta, co hůř (myšleno z pohledu
posluchače), ji ještě natáhli. takovou hradbu neukočírovatelného kraválu nemáte jen tak možnost slyšet, a buďte rádi. tahalo to plomby. nejradikálnější
vystoupení na hradě veveří. před nimi a ani po nich nikdo nevyhladil publikum tak velkopanským stylem, klobuk dole, chalani a chlape.
nyní den po dni. pátek ve znamení nekonečné fronty na pivo a jídlo. a strmě posunutého line-upu, který se podepsal na velkém úbytku posluchačstva rovnou po půlnoci,
velká škoda. nikdo neměl energii do pěti rána čekat na další hlukový výplach. zvláště ne po nyní již bohužel jednočlenném projektu napalmex (dříve duo pod hlavičkou
napalmed, stovky vystoupení všude možně). páně kopl jako utržený ze řetězu předvedl teror na způsob merzbowa. zbytečně natahovaná stopáž, jinak bezchybné noiseové kvílení.
opačným přístupem k hudbě se blýsknul švéd peter andersson alias raison d'être. se svým laptopem a neproniknutelně chladným pohledem produkoval temný ambient podpořen
přiléhavou projekcí. pro mne to bylo velkým překvapením, rozhodně šáhnu po jeho deskách v budoucnu. po pátečním sólo vystoupení si v sobotu střihl ještě v duu s deutsch
nepalem koncert jakožto blocksholm. žel bohu kvůli technickým obtížím musel lina opustit stage po necelé polovině hraní, nemohl na sedm pokusů zprovoznit mikrofon. ale
těch dvacet minut, které odehráli jako duo bylo vynikajících. peter andersson pouštěl agresivní zvukové plochy, do kterých lina přidával rachot ze svých analogových
mašinek. škoda těch trablů, měli skvěle našlápnuto. samostatný koncert lina alias deutsch nepal, byl krátký a intenzivní, asi dle tradice.
sobota celkově nepřinesla moc velkých hudebních zážitků. alespoň ne na hlavní scéně. kvalitnější dramaturgií přitahovala malá scéna, kde se střídali jednočlenné projekty
různého stylového založení. garasu předvedl krátkou, noisevou čistku, nezapřel své členství v hlukové sekci. aidan zaal ze slovenska, pro mne úplné zjevení, předvedl
něco na pomezí dark ambientu, elektroniky a když mu šla karta tak i hluku. myslím si, že žánrově nejvzdálenější účinkující na hradbách byl yarrdesh. digitální terorista,
breakcorista, zabiják. jeho set, na který tancoval jediný člověk, dokázal vymlátit mozek z hlavy. o dobrých kapelách jen dobře, ale o lahké múze teda raději ani
zmínku. to byla teda fakt bída. asi nejočekávanější atrakce měli být of the wand and moon, ale díky nekončícím technickým obtížím se jim už nepodařilo zahrát dobrý
koncert. byli rozhození a bylo to z nich cítit, což je nejhorší. nemůžu ani o nich napsat nic bližšího, bylo to zlé.
dovolím si ještě menší komentář k areálu a organizaci. stejně jako i loni bylo od první chvíle jasné, že organizace festivalu je řízena totálním d.i.y. přístupem,
což bylo příjemné a velkou měrou to poskytlo celé akci domáckou atmosféru. hrad veveří je samozřejmě naprosto ideální místo na takovýto druh události, takže výběr
byl bezchybný.
vesměs platí vše co jsem si myslel po návratu z loňských hradeb i letos - vymykající se hudební podnik lákající k sobě ty nejspodnější vrstvy posluchačstva. noiseaře,
metalisty, gotiky, podivíny a umíněnce. ta nejhorší cháska jaká je možná k vidění na jednom místě, stěží je něco spojuje, ale taky se nedá říct že by měli k sobě daleko.
žánr jako víra na celý život, žádná póza ale naprosto legitimní víra v hluk a temnotu. spíše než o hudební hody se jednalo o setkání, které prohlubovalo, ano - hradby
samoty.
martin šenkypl foto: jiří volejník
související články:: |