osoby a obsazení::
fj:: fredrik janáček ... tázaný
zb:: zdeněk bína ... tázaný
vesna:: vesna ... tazatelka
vesna: nejprve bych se ještě ráda vrátila k letní sezóně. zdá se mi to nebo jste hráli opravdu non-stop?
fj: no, skoro jo! bylo toho opravdu hodně. dodělávali jsme desku, koncertovali
a k tomu tady zdenda makal a produkoval se symfoňákem.
zb: sešlo se nám tento rok opravdu hrozně moc zásadních věcí dohromady.
dodělali jsme desku, na které jsme vlastně makali nejvíc, jak jsme kdy dřeli, pracovali
jsme na přípravách velkého koncertu s pražskou filharmonií a do toho jsme opravdu četně
koncertovali, takže si myslím, že jsme byli tento rok vytíženi jako nikdy předtím.
vesna: k tomu jste sám, zdeňku, vyjel na akustické turné.
zb: ano, ale těch koncertů bylo asi jen osm, takže to nebylo tak hrozné.
ačkoli skloubit to ještě s činností kapely nebylo jednoduché.
vesna: já doufám, že jste podobnou šňůru neudělal naposled – bylo to výborné! vzpomněla
jsem si při něm i na vaše působení ve filmu horem pádem a tak se musím zeptat na
flamenco. neuvažoval jste o tom, věnovat se mu víc, nahrát třeba akustickou desku,
zkrátka vytvořit flamenco projekt... nebude?
zb: čisté flamenco asi ne, ale co se podobné hudby týče, to prostě musím dělat.
vyzní to úplně jinak, v akustické podobě, je v tom úplně jiná energie.
vesna: co se nové desky týče, opravdu si nepamatuju, že by se mi už někdy stalo,
že si ji poprvé pustím a už si zpívám více skladeb spolu s ní. vím, že poslední album
vyšlo před více než třemi roky a taky na vás často chodím, takže vysvětlení tu je.
řekněte mi ale, jak dlouho ty skladby vznikaly? jak dlouho už je vlastně můžeme znát? rok, dva?
zb: dva roky určitě ne, ale něco přes rok už možná jo. tak polovinu skladeb,
řekněme těch výraznějších, jsme už opravdu hrávali na koncertech. pak je tam ale druhá
polovička, kterou jsme ještě určitě naživo nehráli.
vesna: možná mi dream zní tak povědomě, protože se toho u vás už od shooba dooba
moc nezměnilo, tedy v těch zásadních věcech. nemyslím, že byste se vlastně někam
výrazně posouvali. vás to přeci musí dokonale bavit tak, jak to je, ne?
zb: podle nás jsou na téhle desce úlety, které bychom si dřív nedovolili.
nám to teď přijde opravdu jiné.
vesna: v čem? je to i změnou bubeníka? dokázali byste specifikovat, v čem je zásadní
posun od doby, co s vámi hraje miloš dvořáček?
zb: tak pokud jde o desku, víme, že některé skladby dopadly o dost lépe, než
by dopadly předtím. máme s ním podobnější cítění rytmu a toho groovu, který je v téhle
hudbě šmrncnuté černošskou muzikou a ethnem a bůhví čím ještě strašně důležitý. a nám
se to podařilo teď nahrát tak, aby tam ten groove, ten swing byl. taky ale víme, že
jsme se dřív nepouštěli do žádných experimentů s pazvuky, které se teď na desce objevují.
a recenze se taky shodují v tom, že jsme více ulítlí.
vesna: tak čím to potom je, že mi to přijde pořád tolik vaše, tolik stejné? tou páteří, hravostí, tanečností?
zb: asi je to tím, že se pořád snažíme hrát přirozeně. v dnešní době počítačů,
kdybychom chtěli natočit úplně šílenou desku a řídit ji intelektem, dá se s tím udělat
cokoli. jenže lidi si koupí naši desku a my ji chceme udělat tak, aby jim naše vystoupení
nelhalo. takže i na té desce to musíme být my, jak opravdově hrajeme. pak tam ta páteř
je – rolling stones si taky nedokážu představit s popovým refrénem nebo techno-spodkem.
jestli je pro nás na té desce něco důležité, tak to, abychom to posunuli silou prožitku.
nejdůležitější bylo, abychom to ve studiu zahráli, jak nejlíp můžeme. abychom tomu dali maximum.
fj: a právě proto jsme to museli natočit spolu, všichni tři, bez střihů apod.
což je v dnešní době, kdy se intenzivně operuje s pluginy a nasazují se nějaký vsuvky,
docela neobvyklé. jenže my jsme divočejší (usmívá se a já taky – má nadšený výraz a já si
představuju, jak nezkrotní asi ve studiu vážně jsou :)
zb: používali jsme sice to nejmodernější vybavení, ale zacházeli jsme s ním
jako ve staromódním studiu. všechno jsme točili přirozeně a techniku jsme využili už jen
pro finální srandičky. cítíme, že kdybychom ty skladby svázali do nějaké rytmické formy,
kdy se z počítače pouštějí loopy a smyčky, zabije to právě to, co chceme, aby v té hudbě žilo.
vesna: prosím, řekněte mi něco o svých kytarách! kde je berete? má každá svůj kouzelný
příběh s náhodou nebo máte oblíbené tvůrce, u kterých si vždycky vyberete a chodíte na jisto?
zb: je to hlavně o tom, jak dlouho se člověk v té muzice pohybuje. pak se
dostanete k tomu nejlepšímu a už víte, že jim můžete důvěřovat. moje nejoblíbenější koncertní
kytara je teď od pražských mistrů kytarářů – firma procházka. a u nich vím, že dělají ty
nejkvalitnější nástroje. mezi jazzovými kytarami patří opravdu ke světové špičky. hrál
jsem na renomované americké značky za stovky tisíc a kytary procházka jsou s nimi naprosto
srovnatelný level. no a tu kytaru, kterou vidíte, jsem si vlastně měl možnost navrhnout celou sám.
hlavně jdu vždycky po kytaře, v níž je život – to se pozná tím, jak živě reaguje na
náladu a techniku, jakou na ni hrajete. aby tam byla dynamika, aby zpívala, aby dokázala
víc než jeden dva elektrické zvuky. doma ale častěji hraju na akustiku – zvuk akustické
kytary mám nejraději. dobrá akustika je pro mě nejvíc.
// nakonec se ptám fredrika na texty. vypráví mi, že většinou vznikají ze spontánních
nápadů a že se vždycky odvíjí ze zdendových skladeb. nevěřícně kroutím hlavou, když mi
vypráví, že texty přesně dopasovává na už rozfrázované vokální linky. jak nějaká melodie
spustí fredrykovi nápad, napíše super text... můj údiv z jejich výjimečnosti jim možná
přijde přehnaný, ale od čtvrtečního koncertu ještě nevyprchal. stejně jako ta vysněná euforka.
vesna
související články:: |