koncert, na který jezdí lidé i z vedlejšího státu (např. z čadce). koncert, který
možná není neopakovatelný, ale nedá se na něj zapomenout. nebo třeba koncert, u kterého
se od začátku do konce zeširoka usmíváte. to byl koncert richarda bony. když
jej boris urbánek přišel uvést, bylo vidět, jak moc to pro něj znamenalo. řekl,
že nás přichází osvítit kamerunské slunce a já teď kameruncům takové slunce závidím.
richard bona je nádherná osobnost. je skutečně neuvěřitelně zábavný a šarmantní,
přirozený, takřka geniální (ano, zamilovala jsem se). hlavní je ale samozřejmě
obsah koncertu. konkrétně to, že bona a spol. dokážou vystihnout stylovou mnohost
hudby v rovině jediné skladby. možná i bona a jemu podobní se zasloužili o to, že
jednotlivé typy world music už nemusí obhajovat svou specifičnost a tvářnost, ale
jen získávat nové stoupence.
hned první skladby plné afrického odkazu byly velmi programní. chci říct, že byly
impresionistické, obrazotvorné a tím působivé. a hodně nám toho povyprávěl.
předně o své světové kapele: dva borci z brooklynu, jeden z amsterodamu a konečně
údajně jediný dobrý člověk v columbii - přímo z buenos aires samuel torres. muž,
který vládne perkusím jako nikdo jiný. jeho 6 minut dlouhé samostatné sólo (!) na
sadu kong nám bralo dech, a rychlost, jakou vytvořil, by se možná v přepočtu stala
slušným rekordem, bez legrace. nebo klavírista: uprostřed tklivé polojazzové balady
si dal tak krásné sólo, že to dostalo i samotného bonu. ten byl ale samozřejmě nezastínitelný.
jeho pětistrunka je sice užasná, ale zdaleka se neprojevoval ani tak jako basista,
jako zpěvák. málokdo dokáže tak obratně zacházet se svým hlasem-netroufnu si na
srovnávání s bobym mcferrinem, ale jeho vliv je velice znatelný. zhruba 7 minutová
čistě vokální vložka, kdy bona nenuceně souvisle navrstvil pomocí dvou mikrofónů v jedné
melodii vše od těžko zachytitelných basů až po flétnové flažoletky, definitivně
potvrdila mou teorii o neomezeném počtu jeho hlasových rejstříků a barev. ze zpěvu
si vyzkoušel i publikum, které se nechalo rychle strhnout, bohužel, náš hlasový
rozsah byl slyšitelně nedomrlý... svou ukrutnou snahou jsme ale pobavili celé pódium :)
o první přídavek jsme si pak ani nemuseli dlouho říkat - zdá se, že si nás skutečně
zamiloval, jak několikrát zmínil. máme prý dobré jídlo, hezké ženy, skvělé lidovky
a navíc je ostrava vedle bratislavy nebo prahy bezpečná. a abychom to zakončili
vesele - jak sám říkal, aby se sem brzo rád vrátil - měli jsme se postavit. rytmy
latinské ameriky jsou neodolatelné, to se ví, a tak jsme byli poslušně všichni v minutě
na nohou a tančilo se :) a možná si vážně myslel, že nám poctivě odehrané dvě hodiny
budou stačit, nicméně když už nás tak rozjařil, nenechali jsme se. celý udivený se
vrátil na pódium s tím, že už jsme měli být dávno pryč a naoko přísně, jen pod
podmínkou, že hned jak skončí, půjdeme pěkně domů do postele, nám zahrál poslední
pohádku. požehnal nám, řekl dobrou noc a všichni odešli. a cestou domů jsme mlčeli,
protože slov nebylo třeba. vzpomínkou na richarda bonu a jeho kapelu je úsměv.
vesna
foto: marta 
související články:: |
