slavnostní večer českého rozhlasového orchestru s hosty byl tentokráte o stylech r'n'b, soul a blues. po tom, co jsem slyšela a viděla (nevídáno, neslýcháno) prohlašuju, že tento dnes 11-ti členný ansábl není jen legendární nýbrž špičkový. a spolupráce pěvců s orchestrem a aranžmá tohoto tělesa byla opakem triviálního nátlaku na publikum. nepřestávali udivovat. bylo slastí nechat se podmanit. dvanáctka hudebních es na pódiu a hity trvalého formátu – i tak bych mohla onen večer definovat. jistá společenská událost, která takřka ani na chvíli neklesla pod fascinující nadstandard. věkový průměr přítomných návštěvníků byl možná vyšší než obvykle, ale vyšší než obvykle byla i ochota publika odvázat se. když petr němec prohlásil "vím, že se chcete bavit – postavte se, budeme tančit" nikdo s věkem pod 80 nezůstal sedět. už jste někdy viděli celý parník křepčit? a že po něm přišla pauza bylo prozíravým gestem. všichni jsme potřebovali na vzduch. jeho nádherně rozvášněné groove bylo i na mě hodně koncentrované. ale vezměme to postupně. otvíralo se velkolepou, jakoby americkou instrumentálkou a kdyby spokojenost kvetla, z parníku je královská zahrada. celý večer provázela známá moderátorka kateřina huberová, která mj. už dlouho spolupracuje s českým rozhlasem a její výklady byly naprosto pravdivé. hned první host, kterého uvedla se slovy "potatil se", byl skutečným bonbónkem a naše spokojenost se násobila a násobila... jakub němec, syn onoho petra němce, se představil tak, že nám běhal mráz po zádech. neuvěřitelně dobrý zpěvák, kterého bych neváhala postavit vedle bárty, je z pro mě neznámých důvodů zatím širší společnosti skryt. kdyby večer skončil už jeho skladbou, přece by měl smysl.

s chválou bych naopak šetřila na adresu kamily kozákové, která vystoupila jakožto talentovaná konzervatoristka. její poměrně chladný pěvecký výkon sice vynahrazovala hra na hoboj, nicméně do geniality nastíněného děje nezapadla. do nastíněné kvality děje ovšem přímo prudce vpálil petr němec, kterého jsem upřímně podcenila. byl brán jen za toho, který to kdysi uměl rozbalit. bleskurychle po jeho nástupu jsem všechno od základu přehodnotila. to, jakým způsobem rozpumpoval publikum už v prvním songu mě doopravdy zaimponovalo. neztotožňuji se sice s celkově obdivnými tvrzeními kateřina huberové, ale "majitel neuvěřitelného rozsahu" nebylo špatné označení. jen je na něm vidět ta stará škola a jeho showmanství mi přišlo nepřirozené. škubavé pohyby pánví a afektované výkřiky k funky, pravda, neodmyslitelně patří, nicméně ne každý to umí správně podat. ani tuctové zábavní otázky typu "líbí se vám to vůbec?!" mi nepřišly zrovna nejšťastnější. na druhou stranu ne každý umí podat browna nebo joe cockera tak bezchybně a s takovou vervou. nebála bych se říct, že nás jednoduše přivedl do varu. s famfárující rozpálenou dechovou sekcí a nad vším vévodícím borisem urbánkem, který si rád pohrál i s hammond zvuky, to ovšem asi ani v jiném, než v tom největším stylu, rozjet nešlo.

pestrost celého večera, která měla být symbolizována už širokým žánrovým rozsahem vybraných věcí, doplnila žena, o které bych ráda básnila. díky bohu, že se usadila na své pouti po světě tady a ne v jiné zemi. tonya graves je totiž... nenapodobitelná. ve svém zpěvu je maximálně svůdná. vyloženě rafinovaná. nebýt odlehčujících vtípků mezi skladbami, pro to napětí, které ve vás dokáže rozeznít, bychom se nenadechli. napříč hranicemi a vyhraněným prostorem zářila jasněji a jasněji. hned úvodní, zčásti bondovsky zpracovaná feeling good nás doslova posadila na zadek. následovaly skladby massive attack, jejího oblíbence steewee wondra nebo jedna z perel z tvorby henryho mansiniho (mj. autor tématu růžového pantera) atd. jako přídavek jsme dostali jam (ne marmeládu) "red house". duet tonyi a petra němce. perfektní tečka za perfektním večerem.

vesna