scénář je zavedený:: taneční klima, davy usměvavých lidí, kolektivní euforie,
nezapomenutelné okamžiky trvající větší než malé množství chvil a stadium arcadium.
i o tomto ročníků colours of ostrava se bude moci mluvit s uctivým
šepotem a nezastíraným nadšením.
otvírat můj program okázale žhavou salsa celtica bylo šťastné rozhodnutí.
pominulo výhrůžné skoromračno a nastala horečka páteční noci. dudy a housle
protkané v jinak horlivě jižanské rytmy salsy a cha-cha znamenali anglickou příměs,
spousta štěrkátek a divoké perkuse temperament teplých krajin. do puntíku letní
smršť zabarvila nebe do červánků a na colours padala tma. a ze tmy vystoupil
vinicio capossela. muž, ital, zahrávající si s ohněm. magik la magnific.
zaříkávač, pološílený zpěvák i hráč, sluha dvou panů a principál. z podia si udělal
šapitó, ve kterém nasazoval masky krkavce, medúzy, rozzuřeného býka i loutky. a vždycky
s děsivou přesvědčivostí. krákal, tančil, preludoval šansony a vyřvával metalistické
sloky - bez pomocného pojítka, aniž hnul brvou. pohnuté příběhy zakončil fraškovitou
fanfárou hodnou cirkusu, a ač s úsměvem na tváři, šel z něj strach.
bajofondo tangoclub byl mnohem příjemnější. hrdí argentinci a uruguajci brázdí
svět už dlouho a ze své pověstné razance neubírají. svůj um vkládají do poselství
nového tanga - tanga 21. století. ztratilo striktnost tradičních kompozic, získalo
plastičtější tvar. elektronika do něj vykreslila stopy moderního umění. a když není
hlavním mistrem formace nikdo menší než čarovně chraplavý gustavo santaolalla,
smyslnost tanga začne být fatální. navíc hraje tento tangoclub hudbu bezmála
filmovou - šlo tedy o večer fantazie a překračování reálného zvuku.
hříčkou přírody sloučené divnohlásky, které si našly zálibu v decentně chladivé
elektronice a zvukové ilustraci – tak nazývám sestřičky cocorosie. v písních
vokálně náhodně semknuté protipóly, které pojí jedna textová osa: obnažené momentky
z osobního života se vším, co k tomu nepatří. tahle hudba vám nikdy nezaleze
pod kůži – jen se o vás tak lascivně otírá a svádí vás. a přitom vypadaly slečny
casadyovy docela nenuceně a nezaangažovaně. jen nás posadily na houpačku a houpaly.
někomu se z toho zvedl žaludek, někdo se vrátil zpět do éry dětské přirozenosti.
právě odsud, jak soudím, cocorosie čerpají. jdou hluboko samy do sebe a tím vyvěrají
niternosti, které v jejich hudbě i po tmě výrazně jiskří. jedna zpívá jako když brečí,
druhá hladí harfu a celá éteričnost hudby vyvolává zvláštní tísnivé pocity. těžko
se v nich hledá něco radostného – i zvuky dětských hraček vyznívají temně. cíleně?
přes veškerou atmosferičnost jsem si ale nevšimla žádné vaty. silně dekadentní či
morbidní projekce podtrhávaly pocit nelibozvučnosti a kdybych se nezavrtala do rytmů
beatboxů, které luxusně obstarával jediný borec, asi by mě kombinace písklete s místy
operním zpěvem položila.
položili mě ale až coldcut - pro mnohé modla, pro druhé věc neznámá. dvojka
elektroniků, jonathan more a matt black, která začala projektovat v roce 1988 si
ráda přišívá na každé album novou image a od svých ortodoxních indie počátků přešla
až k popovým popěvkům a líbivému soundu loňské desky sound mirrors. na ní
prezentují špinavý zvuk ilegal parties, jemně radioheadské popiny, snílkovské breaky
i bytelný house. stejně tak se rozpřáhli na colorech. pohrávali si s mašinkami,
které za ty roky přijali za vlastní, jako nadržení mlaďoši. darovali nám staré kousky
jako timber, everything is under control, true skool apod. ve
spojení se světově unikátní vizualizací a cejchem posvátného labelu ninja tunes
dali dohromady bezkonkurenční, pro naši republiku historický set. coldcut jsou
výrazově chladnokrevným zásahem, který ve vás probudí, resp. probudil alternativní
rytmus. spravovali, co napáchaly cocorosie. během nich krev v žilách tuhne – u coldcut vřela.
horkého odpoledne 14.07. jsem začala na barvách, abych stvrdila, že nejprodávanější
současná izraelská kapela the idan raichel project je jen přežehlená romantika.
radostná, ale poměrně bludná nevýrazná hudba vyzněla jako ideální radiová náplň
(řekla bych to s neutrálním tónem). několikanásobně důležitější pro mě byla následující
česká, mnou tolik očekávaná formace please the trees. zbrusu nový projekt
václava havelky a tří čtvrtin some other place nedávno vypustil demo slibné kvality
a bleskurychle začal obsazovat první místa v nasazených hitparádách. živáč nezklamal.
nejde o nic příbuzného s václavovým vystupováním aka selfbrush. důkladné nepřesnosti,
rozervanost a značná soběstačnost představující klíčovou autenticitu jeho sólových
výstupů se tu ale mění v silný základ leadrovské zajímavosti. spojte to s citem
zkušených členů, s citem pro mainstreamovou lehkost jednotlivých motivů tohohle
kytarového soft-rocku a křikněte 3x hip hip hurá! václav havelka zalepil další
díru na našem trhu.
díru, tu do světa, pro změnu s pompou rádi dělají gipsy kings. jejich pecky
námi pohnuly napříč generacemi. ona rozpřáhlá veselost, která přímo evokuje rozjařené
lidové slavnosti, stmelovala. neholduju květnaté muzice, ale baila mia nebo
volare jsem si na počest téhle francouzské legendy zapěla z plných plic. a pak
jsem se velmi opatrně přemisťovala na barvy za danem bártou. chodila jsem
obloučkem jako kolem kaše. všichni mi přátelé hořekovali nad tím, že tichá hudba
richarda bony byla neukázněným publikem krácená o nejhezčí momenty, a já sama
měla s komorní ilustratospherou podobně špatné zkušenosti. rozjímavé sety jsou
mimo klub na velkém prostranství často z obou stran nezkoncentrované. dan a spol. to
tentokrát překonali. již klasicky rekapitulovali: zrenovované kusy z dob food
in another land, ilustratospere, entropicture, retropicture + náznaky
nových skladeb. a finišovali bravurní brownovou i feel good. bez vad.
překvapením ročníku se pro mě pak stal x alfonso. skutečná hvězda aktuální
kubánské kultury. ne náhodou mi zdálky připomínala jeho muzika film habana blues.
banda cílevědomých, žádostivých týpků s obrovským srdcem a našlapaným stylem jezdí
v rozkřapaném červeném kabriu a zpívá pro svou raněnou zemi. s důvěrou hledí
vstříc zítřkům patřícím demokracii a spravedlnosti – bez jakéhokoli klišé. x alfonso
zahrál velkou část z tohoto 5hvězdičkového soundtracku hned v úvodu, a v rámci
letošního trendu přijel s nadstandardní projekcí – anime, obrazové vizualizace,
klipy, filmové flashe i ilustrované bonbónky. vše poplatné tanečnější a progresivnější
verzi jinak zvonivé kubánské hudby – spojil nové a staré.
ale ono je jedno jestli hlásáte "hasta la victoria siempre" "festina lente", odříkáváte
zdrávas maria nebo kreslíte mandaly. věřte v barvy. the colours, colores, die farben, колер, kolory, la couler, väri...
vesna 
související články:: |
