před oponou
den první, hlava se mi trochu ztrácí. přehršel myšlenek v mladé hlavě, staré starosti. "je tady televize, tome," ozve se v předsálí u bezručů. mírný stres, má každý lístek?
myslím na mrtvé dramatiky a žijící cyniky. čtyřicátnice ve vyšisovaných šatech, lidé z radnice a lidé z ulice. divadlo spojuje, uvolňuje a někdy dokáže unudit k smrti.
není sezóna jako tahle sezóna: nejlepší divadelní z těch asi nejlepších divadel. trapno zde existovat, tane mi na mysl výrok bohuslava brouka. letošní téma je
přísné - násilí a její přidružené projevy. není to příliš velké sousto?
tendence a divadelní projev
zásadním divadelním spolkem letošního sedmého ročníku divadelní přehlídky byl soubor divadla na zábradlí. a to hned z několika z důvodů; předně má silnou sezónu, přivezl tři
velmi ceněné inscenace a v neposlední řadě má divadlo svou zavedenou značku divadla se silným autorském projevem. nejzřetelněji byl znát autorský vklad ve hře požitkáři,
která byla vůbec první uváděnou hrou přehlídky. černo humorná absurdita v nejlepší tradici divadla šedesátých let dala velký prostor hercům, kteří byli naladěni na vnitřní
strunu samotné inscenace. nešlo si při replikách které se samy přehlušovaly a nikam děj neposouvaly, nevzpomenout na ionesca či becketta. hra samotná bavila, herci dokázali
najít cestu ke svým postavám. myslím si, že hned úvodní inscenace byla velmi milým překvapením a prvním silných záchvěvem dream factory ostrava (dále jen. dfov, pozn. redaktora).
báby, hra na motivy ruského spisovatele a absurdisty daniila charmse, těžila hlavně ze samotných replik autora. charms jakožto spisovatel je velmi
autentický a obstojí za jakýchkoliv souvislostí sám za sebe. pitoreskní situace které dokreslovalo pinožení herců bylo jen přízdobou silného literárního textu.
nelze ovšem inscenaci upřít svojské výtvarné provedení kostýmů a dekorací, za něž dostal scénograf uznání odborné kritiky.
největší dramaturgickou výzvou pro členy divadla na zábradlí bylo převedení ruské knižní klasiky borise pasternaka doktor živago na jevištní prkna. obsáhlý ruský román
reflektující mimo hlavní dějovou linku, milostný trojúhelník o dvou povahově rozdílných mužích a jedné křehké ženě, zahrnoval i společenské změny v tehdejším rusku.
dramaturgové se zaměřili na vztahovou linku hlavních třech protagonistů - živaga, antipova a lara a několika vedlejších postav. ostatní okolnosti vesměs vytlačili tvůrci
mimo jeviště. pro diváka to byl mnohem snazší vnímat děj a proměny hlavních hrdinů, ale na druhou stranu mohl být nepoučený divák knihou ochuzen o souvislosti. výkon jany
plodkové v roli lary a stanislava majera jakožto doktora živaga byl uvěřitelný a živoucí. dalším silným hráčem v inscenaci byla samotná scéna, skládající se z obdélníkového
zrcadlového sálu. tento nápad byl vskutku dobře promyšlen a hře dodal jakýsi fatální rámec, každý čin a pohyb hrdinů byl násoben a umocněn hrou odrazů.
pomyslný vrchol festivalu divadla měl přijít s dramatem bratři karamazovi. dostojevského drama se v českém divadelním světě uchytilo velmi silně a není snad souboru,
který by si nechtěl tuto látku ošahat a po svém zpracovat. pražský činoherní klub zpracoval drama o morálce, otcovraždě, vině a dalších fatálních následcích zla
svébytnou a originální formou. hra byla založena na výkonech herců a v tomto případě výběr juraje kukury jakožto otce karamazova byl naprosto přesný a správný.
kukura dokázal ztvárnil rozpolcenou a poživačnou povahu starého karamazova tak věrně, že se opravdu chvílemi tajil dech. skvěle mu sekundoval nejstarší syn míťa
karamazov (v podání martina fingera), který si nezadal s otcovou rozpolceností o nic míň. nechci se tady dále rozepisovat o výkonech jednotlivých herců ve svých úlohách.
soubor působil celistvě, sehraně. představení mělo tah i dramatické momenty, ty bohužel přišly až po trochu vleklém a umolousaném začátku. tří hodinové drama tedy
začalo ožívat a drtit vnímatele až od poloviny své stopáže. myslím si, že kdyby režisér martin čičvák udělal pomyslný krůček navíc, bylo by z dramatu představení sezóny.
pořád ale platí, že bratři karamazovi v podání pražského souboru jsou velkým zážitkem a udělají na diváka dojem.
tendence a divadelní projev II
když pomineme fádní a divácky vděčnou taškařici dna v podání rodiny polívkových, můžeme se zaměřit na divadlo řekněme alternativní, experimentální. den bez rusáka v režii
divadla x10 byl krásnou hříčkou na motivy knihy doroty maslowské červená a bílá. mladí herci dovedli přes komplikovaný a vrstvený text mladé polské prozaičky vykřesat kus
autorského divadla, což není málo(!). hlavním artiklem letošního dfov byl triptych pohybového divadla spitfire company. režisér a dramaturg petr boháč je z rodu vizionářů,
kterých na poli českého divadla vídáme pramálo. dovolím si tvrdit, že je z vlny tvůrců jakým byl například petr lébl. myslím tím jeho originální vize, kterým dokáže vtisknout
jevištní život. všechny tři autorské hry spojoval pohyb a tanec jakožto nosný hybatel děje. úvodní animal exitus vsázel na hru s divákem, na napojení se na niterné
vnímání a jemné záškuby pocitů obou hereček. oproti tomu one step before the fall byla rozpohybovaná, dynamická a hudební kreace. tanečnice markéta vacovská v dialogu s hudebnicí
lenkou dusilovou vedla emotivní dialog uprostřed ringu. závěrečný opus sniper's lake byl triumfem pohybu, barev a emocí. až na možná přetahovanou stopáž to byl skutečný
vrchol pátečního a možná jakéhokoliv večera na letošním dfov. soubor spitfire company je důkazem, že divadlo je stále živoucí formou, kterou je třeba naplnit tepajícím a neutuchajícím
životem, jinak totiž ztrácí to pinožení před oponou pomyslnou "šťávu", kterou divák tak vehementně potřebuje.
za oponou
tak nakonec to jsou pořád ty čtyřicátnice ve vyšisovaných šatech, co drží divadlo nad vodou. nebo ne? je důležité se občas ukázat, jít ven, jít na umění a bavit se.
některá z těch dam třeba dojatě koukala na leni, na leni riefenstahl. respektive na tu cibulkovou, jak ji to jde. v časopisech už tolik není vidět. někdo se třeba v tom krásně
parném letním podvečeru šel zchladit do lesa, což byla hra nějakého slovenského souboru. ještě že to stálo za to; vrátilo to klasickému divadlu tvář. ještě že tak.
vůbec ty hry byly takové depresivní, pořád nějaká ta tíha na bedrech. a to násilí k tomu. co dodat, snad jen to, že nakonec to jsou pořád ty čtyřicátnice ve vyšisovaných
šatech, co drží divadlo nad vodou.
martin šenkypl foto: jiří volejník
související články:: |