srpen povětšinou nepřináší velké kulturní vyžití, proto je hudební festival vždy
sledovanou a vděčnou záležitostí. no a když je řeč o takovém festivalu jako je
off, nelze než zpozornět. na rozdíl od jiných festivalů například
v české kotlině, si drží stále vysoký standard co se týká účinkujících. nenabízí žádné
vybledlé hvězdy které už dávno opustili svůj zenit, či se nesnaží za každou cenu vyhovět
všem. nabízí samozřejmě širší záběr hudebních žánrů, ale vždy se snaží nabídnout to nejlepší
ze současných skupin a umělců. obvykle si organizátoři vybírají kapely, o kterých se mluví
jako o těch, které je nejlépe slyšet naživo.
důkazem všestrannosti polského festivalu bylo uvedení kanadských aids wolf.
jejich zběsilá verze noise-rocku podpořená chaotickým zpěvem/křikem chloe lum vzbudila
velké pozdvižení. chloe se jako pavoučí žena s mikrofonem zaraženým hluboko do krku
sápala na reproduktory a přítomné svým chováním vybízela k anarchii (kterou – žel bohu – polští
odboráři brzy potlačili). po těchto kanaďanech se nabízel oddech u jiných krajanů - junior
boys. jejich synth-pop zněl příjemně a nevtíravě, většina přítomných párů pojala
jejich vystoupení jako druhé líbánky. oddech a zábavu nabízelo i francouzské duo gangpol
und mit. jejich elektro pop skvěle doplňovala dadaistická videoprojekce, která
v některých chvílích přesahovala samotné účinkující. nebudu se ale dlouze rozepisovat o tom,
jak jon spencer a jeho bluesová exploze vcelku splnili očekávání všech
svých fanoušků či o tom že mogwai už nehraje s takovým drajvem jako před lety,
přejdu k tomu podstatnému: k vystoupení amerických low. myslím, že po právu jim
patřil páteční večer. tak krystalicky čistá a průzračná hudba musela proniknout do všech uší.
svým koncertem dali jasně najevo, že klasická rocková píseň má pořád své nezastupitelné místo
mezi tunou laptopových géniů. hymna the great destroyer se areálem nesla jako závan
čistého mořského vzduchu. pozdní večer byl následně v režii hypnagogického a trochu ospalého
daniela lopatina.
sobotu poznamenal časový přesun američanů polvo z podvečera na téměř třetí
hodinu ranní, což u některých vyvolalo nevoli a u jiných tento fakt ještě znásobil očekávání.
velké překvapení, tedy pro mne, bylo vystoupení yacht. dynamické show, která
neměla jediného slabého místa, vévodil hlas jona bechtolta a doprovodné zpěvačky khaely maricich.
ani porucha pódiového osvětlení nemohla narušit chod téhle dobře fungující mašiny. stejné překvapení
uchystali barn owl, nenápadní chlápci co po zhruba 15minutovém vybrnkávání spustili
neskutečnou smršť sludgeového hromobití. jenže sobota měla patřit indie idolům blonde redhead,
kteří přijeli nabídnout ochutnávku z nové desky. bohužel jejich vystoupení vyznělo unyle
a téměř nudně. odbyli si velké hity a splnili sen kdekoho, ale moc silný dojem nezanechali.
způsobeno to bylo přednatočenýma vokálníma linkama, pročež výsledek zněl dosti stuidově a chladně.
večerní souboj tklivých xiu xiu s rozevlátým destroyerem zůstaval vcelku nerozhodný,
obě tělesa předvedla parádní výkon, jen zamrzelo jejich překrývání se (tedy časů obou kapel). pozdní
čas vystoupení polvo mnohé odradil, experimentální stan byl zaplněn pouze zpola,
naštěstí neodradil samotné hudebníky. ti předvedli živelný a strhující koncert, nehledě na třetí
hodinu ranní. zahráli věci převážně z posledních desek s energií prvních desek. razantnost jejich
rifů mnohdy zaváněla kuchyní shellac. řekl bych kapela na vrcholu svých sil.
neděli tížil příslib deště. ringo deathstarr si ještě užili sluníčko a vybičovali
se k skvělému koncertu, který vzýval z hrobu my bloody valentine a ostatní shoegazeové modly. první
příval deště zahnal přítomné na liturgii blackmetalových cápků z new yorku. jejich pojetí atmosférického
metalu bylo velmi přesvědčivé, zvláště když se nejednalo o žánrovou pózu (sami členové liturgy
nastoupili v civilním šatstvu, džíny a trika, zpěvák si dokonce nechal úplésti slušivé copánky).
další stanový koncert padl na garážové rockery oneida. zde musím upřímně říct, že
už jsem dlouho neviděl nějakou kapelu které to takhle šlapalo. hodinový jam táhla kupředu nemilosrdná
rytmika a klávesy, téměř beze zpěvu a bez zbytečných řečí. sami hudebníci byli po vystoupení dojatí,
svorně a bratrsky se objímali. nedělním headlinerem byli lháři, kteří si vysloužili pověst zběsilých
pódiových šílenců. mají na kontě již pět studiových alb a mnoho klubových i festivalových koncertů. na
hlavní scéně off festivalu přehráli ty nejdůležitější fláky z každé desky, ve výčtu přes deset písní.
zpěvák angus andrew křepčil po pódiu jako pominutý, házel sebou a dělal málem přemety, zbytek jeho kapely
staticky přihlížel. jejich set byl ale spíše klasickým rockovým vystoupením než exhibicí. vyčerpávající koncert,
který ale měl rezervy, zanechal kladný dojem. pozdní večer okrášlili svým progresivním soundem emeralds
a hype williams. kdo ještě nespal, dostal pořádnou porci abstraktních zvukových koláží.
letošní ročník byl dle mého názoru s nejsilnějším line-upem za celou dobu konání tohoto festivalu. převládá
ve mne pozitivní a skvělý dojem a troufám si vás pozvat na další ročník, který bude jistě opět famózní.
martin šenkypl 
související články:: |
