říká se, že trubkou můžete dostat ven emoce, jaké přes jiný nástroj ne. jestliže je tenhle prim dechů spojený především s velikášstvím milese davise, který navždy změnil světovou historii hudby, v současnosti je málo těch, kteří by mu stačili. a přece jsou tací, jež rozšiřují umění trubky o své osobité drobnosti a vytvářejí v jazzu kousek nového prostoru.

jedním z nich je i francouzský švýcar erik truffaz, jehož jméno je zřejmě známější než jeho tvorba. není to tím, že by se vymykala zásaditému nebo "populárnějšímu" jazzu. petr vidomus jej zařadil do "obecné škatulky jakési postdavisovské jazzrockové fúze". ale pozorujeme prolnutí dvou přímek: neoddává se na pospas alternativním větvím a "jeho jazz není free" v tom nedefinovatelném slova smyslu. ovšem rád se dopouští výkyvů a mimožánrových překvapení. stejně jako je hrdým pokračovatelem dědictví tvůrce kind of blue, odkazuje se na i na acid jazz a propojuje se s hip hopem, dance scénou apod.

poslední album je zvané "písničkářským". erik truffaz své tíhnutí ke zpěvu nikdy netajil a řešil jej četným hostováním různých francouzských šansoniéru a zpěváků. petr vidomus opět napsal: "výsledek jeho nynější spolupráce s edem harcourtem na arkhangelsku zní jako syntéza jazzu s tradicí britského alternativního písničkářství." dodává, že toto album nenaplňuje své maximum a že to není erik ale právě pan harcourt, kdo udává hlavní tón. do klubu fabric ovšem přijede truffaz jen s triem svých přátel a dlouholetých spoluhráčů: marcello guiliani – double bass, marc erbetta – drums, derico watson – drums, patric muller – keyboard/fender rhodes. dočkáme se tedy zřejmě kvalitního ne písničkářského, ale skutečně jazzového koncertu. přesněji, v případě erika truffaze and group, koncertu znamenitého vizionářského fusion-jazzu.

blink::