poslední červencová sobota. trocha trombónu, kontrabasu a taky těch standardů. hodiny s jarynem jankem, který mi jako první ukázal, že není jazz jako jazz, jsou
dávno pryč. byl jsem byl mladý, okouzlený a věřil jsem, že zahrát 150 tónů do vteřiny je ten nejlepší orgasmus. teď jsem starý. jsem víc pankáč a mám rád rokenrol. sice
hraju na basu, ale za basáka se teda moc nepovažuju. vlastně nejsem ani muzikant, natož jazzman. neumím moc postupů, taky nesnáším jamování a o většině posluchačů jazzu
si myslím, že je to parta snobů, co ráda tleská do kolen uprostřed písničky, protože se to tak prostě dělá.
kapela kolem radovana tariška mě bavila, protože jazz v jejich podání byl trochu punk. nadšení z nich lezlo každou nitkou propocených obleků. rozdávali si to zodpovědně.
ale s fredem a jeho bandem to bylo horší. the chicken od jaca pastoria na úvod, avšak v hlavě zněl přece jenom originál. celý set se trochu vlekl a oproti "papírově slabším"
předskokanům.
...ale fred přece hrál s jamesem brownem! tak to bude legenda.
lukáš horký (www.lukashorky.cz)
foto: lukáš horký 
související články:: |
