celý festival začal za čtvrtečního neúnosného parna v centru kultury, což je barák velikosti menší sportovní haly. ve svých útrobách navíc skrývá jazzový klub hipnoza, o němž bude řeč za okamih. ve zpola
zaplněném kulturáku začal se značným zpožděním němec carsten nikolai. přestože ho zdobí pověst inovátora a umělce se silnou vizí, tak jeho pódiová prezentace byla více nežli chabá. suchý akademický
přístup ukolébával k spánku. velké zklamání.
na pódiu ho vystřídal početný ansámbl pod vedením matthew herberta. pánové v jatečním úboru s balíky slámy mlčky zaujaly své pozice. život na farmě mohl začít.
projekt one pig, aneb ze života jednoho čuníka od narození až po porážku nevyzněl vůbec křečovitě nebo hloupě, jen délka samotnému vystoupení neprospěla. elektronický podklad jemně doprovázel kvikot
čuníka a děsivé čvachtání krve. působivé, jen trochu vleklé. kdo se prospal v pohodlném sedadle, udělal jen dobře. pln sil se mohl probrat v blízké hipnoze na wierd-popu sleep party people. pokud ho
ovšem přísná ochranka pustila dovnitř. nezáleželo, zda měl lístek nebo ne. rozhodovala kapacita(!). celou before off party zakončil křehký nils frahm. i přes zranění ruky dal do své hry na klavír
maximum a donutil jindy nepozorné poláky k plnému soustředění. odměnou mu byl nekonečný aplaus a status největšího sympaťáka dne.
death in polish vegas
předně něco o areálu a fungování polského festivalového světa. je to peklo, nebudu to zbytečně prodlužovat. kontroly u vstupu do areálu, kontroly v areálu a nekonečně drahé pivo. separovaná hudební
pódia a gastro zóny. dva světy, které se nikdy nesmí propojit. zákaz pronášení piva, jídla či obyčejné balené vody. to mělo za následek, že před areálem se vršily hromady lahví od vodky, piva a bůhvíčeho
ještě. pakliže vás to neznechutilo při minulých ročnících offu, letos se vzpomínky rychle navrátily. díky bohu za alespoň jedno jediné skryté korýtko s tekutou vodou! nepříjemnosti máme za sebou, tak
teď k páteční hudbě.
první větší páteční hvězdou byl kurt vile and the violators na hlavním pódiu, retro rocknroll se silným přídechem boba dylana. nějak mi uniká smysl takových kapel ve 21. století,
ale budiž, neurazilo to. úplně jinak na tom byli converge, kapela zcela svébytná a originální. kostru jejich tvorby tvořil hardcore s chaotickým tempem s lehkým přídechem sludge metalu. oproti mým
představám to nebylo tak zběsilé, přesto pekelně intenzivní vystoupení. nakonec ale ve mne převládal pocit, že converge je vyloženě klubová kapela a tam také patří. na lesní otevřené scéně se zvuk
tříštil a energie se trochu vypařovala. fanouškům byla nadělena ochutnávka z nové desky, která vyjde v říjnu - mají se rozhodně na co těšit. dalšími adepty na komentář byli dva písničkáři. skot king
creosote a amík josh t. pearson. kinga doprovázel na klavír - jindy za djským pultem stojící - jon hopkins. příjemná souhra.
naproti tomu josh si vystačil se suchým humorem, plnovousem a rozjitřeným
srdíčkem. na můj vkus si až moc drásal duši, jinde a za jiných podmínek klidně, ale v apokalyptickém polsku to bylo příliš. jeho intimní folk působil příliš exaltovaně, jednoduše řečeno: někdy méně
je více. po půlnoci ve stanovém přístřešku návštěvníky opojili svým psychedelickým rockem bardo pond. podpořeni půvabnou zpěvačkou a světelnou show jejich hudba vzlétla k výšinám. dle očekávání ale
přes to i nad něj zahrál nad ránem andy stott. prořídlý stan trójky byl nemilosrdně dusán jeho mocnými beaty k zemi. výborný a neutuchající set plný změn, který gradoval od první minuty až do konce,
byl odměnou za celodenní čekání na něco vskutku mocného.
pomočené džíny a šlachovitý stařec
sobotu už zkrátím, ať vás příliš nenudím. američtí pissed jeans předvedli nejlepší sobotní koncert. žádné debaty, pochybnosti či úvahy. parta neotesaných buranů doslova zdevastovala experimentální stan
svým noise-rockem ve stylu jesus lizard. frontman s vizáží hodného studenta a chováním delikventa si obnažil bříško, utrousil pár přitroublých vtípků a spustila se pekelná jízda. publikum si koncert
očividně užilo a hlavně ožilo. takový koncert přesně patří na festivaly, mezi směskou stylově různorodých kapel a projektů se najednou objeví někdo, koho nelze neslyšet či přehlédnout. na velké scéně
metaloví baroness přivábili sice menší publikum, o to věrnější a nadšenější. první půli koncertu ovládl epický rozmach a rocková dynamika, ta druhá část patřila hutnějším vypalovačkám.
o pár hodin později na stejném pódiu zahrál exčlen sonic youth thurston moore se svou doprovodnou kapelou. přes trochu rozpačitý začátek předvedl velmi kvalitní koncert. jeho typická hra na kytaru místy velmi ale velmi
silně připomněla songy soniců, až měl člověk pocit, že jsou to všechno hity jeho domácí kapely. jen v trochu pozměněných aranžích. hlavní stage večer patřila iggymu popovi a stooges. tento stařík se
pořád ještě udrží na nohou a tím pádem i koncertuje. iggyho koncert se stooges byl nakonec fajn, skutečně bylo z kapely cítit jakési jiskření. po nich jsem si trochu odpočinul a nabral sil na pana dooma.
velký rapper v teplákovce s metalovou maskou na tváři a pořádným břichem obsadil o půl druhé ráno lesní scénu. celým svým vzezřením působil, že si odskočil z pohodlného gauče u televize ukázat polsku
co je underground rap. a taky že ukázal, mise splněna.
labutě
po trochu klidnější sobotě se jevila neděle jako vrchol festivalu. pokud pominu hordu neznámých polských kapel, na které jsem nenašel sílu jít, tak večírek začal s už světově známým jacaszkem. bál jsem
se, jak vyzní jeho jemnocitná hudba v neklubovém prostoru, navíc odpoledne a v šíleném dusnu. obstál ale se svými spoluhráči skvěle. jeho barokní ambient s živými nástroji si našel své početné publikum.
na úplně stejné vlně, ve stejném stanu ale o několik hodin později zabodoval i papa m. david pajo (slint, papa m). navodil jemně gradujícím post-rockem atmosféru velkého očekávání. ve stanu trójky
zase v opačném duchu zaburáceli noise rockenrollem načichlí ty segall. po nich proběhla lekce skotštiny s twilight sad. no a pak to přišlo. kimberley
gordonová s ikue mori. umístit toto duo do celkem kapacitně omezeného experimentálního stanu bylo poněkud diskutabilní. ale budiž. totálně nacpaný stan čekal na svou indie
queen s obřadnou důstojností. sluší se dodat, že jejich vystoupení podpořila skvělá projekce. v souboji rozpadlé manželské dvojice u mě zabodovala více kim. uhrančivý zpěv, charisma, táhlé mantry v duchu
velvet underground napověděli, že to není pouze bývalá členka slavné kapely, ale svébytná hudebnice. stejným dílem to platí i o ikue mori.
finále už pomalu přicházelo na hlavní mbank scéně s battles. energická math rocková rubanice nutila k pohybu. vyznění battles bez tyondaie
braxtona je sice chudší, přesto tahle kapela má sakra pořád co říct. převážně zahráli materiál z druhé desky glass drop, došlo i na dvě hymny z mirrored. dost řečí - nyní k swans. kapela
která v osmdesátých letech ničila svým no wave bucharem celý svět se na konci tisíciletí odebrala ke spánku. frontman a zpěvák micheal gira si odbyl desetiletou pauzu, kdy se věnoval akustické a folkové
hudbě. po čase se vyčerpal i tenhle přístup k tvoření a nastal čas znovu oživit labutě. po roce 2009 se kapela vrátila na pódia. swans byli a stále jsou nejhlučnější kapelou na světě a na offu to potvrdili.
masivní hradba hudby která se odvíjela od počáteční improvizace až do finálního pohlcení všeho kolem. hudba swans očišťuje a léčí. přál bych vám vidět pohledy lidí po jejich koncertě. v jejich očích byste
mohli vidět zmatek, nadšení, radost, dojetí i extázi.
nechtělo se věřit, že někdo může hrát ještě po takovém hlukovém mystériu. rakušan christian fennesz dokázal, že ano. podpořen skvělou projekcí uznávaného visual artisty lillevana předvedl velmi energický set,
zcela proti srsti jeho ambientě laděných desek. cákance shoegazeové kytary se vrstvily na sebe a násobily. v náladě rozmáchlých swans skvěle zakončil nedělní program a současně i velmi povedený ročník
off festivalu.
martin šenkypl
foto: jiří volejník 
související články:: |
