brno, stojící mírně stranou „velkých“ kulturních událostí, zažilo hudební šok. přesněji
řečeno dostalo velký kopanec přímo do obličeje. američtí swans vystoupili
v brně po pauze, která trvala dlouhých dvacet šest let. naposledy v dobách zahnívajícího
komunismu v roce 1986 rozdrtili brno na prach. nebudu vás dlouho napínat, za čtvrt století
se u swans mnoho nezměnilo, kapela se pořád drží stejné filozofie – vyždímat posluchače do
poslední emocionální kapky a hodit jej zpět do každodenního „ticha“. docilují toho svou
hlukovou bohoslužbou, ze které člověk odchází očištěn.
roli supportu, což vzhledem k uhrančivosti swans je opravdu nevděčná role, přijal jamie stewart
(lídr xiu xiu). jeho spirituální písničkářství s exaltovaným zpěvem by bohužel neobstálo ani samo za sebe,
natož pak před labutěmi. svou půlhodinu ustál důstojně, snad jen ta stopáž mohla být kratší. tolik asi
o poloprázdné flédě v čase osm hodin a třicet minut. zásadní hudební sdělení mělo přijít až kolem deváté hodiny.
nástup michaela giry (dále jen m.g.) a jeho spoluhráčů byl skromný a soustředěný. zpětně mohu říci,
ze předehra, což byla to be kind ze sólové tvorby m.g., měla klíčový význam pro celý téměř
dvou a půl hodinový koncert. sólová girova kytara, uhrančivý zpěv a hypnotická melodie dala vzpomenout
na folkové období v jeho tvorbě. tento akustický sen byl však rozdrcen v okamžiku nástupu spoluhráčů.
sound celé kapely doslova omračoval a přikovával k zemi. tento druh zvuku by se dal charakterizovat jako
funkční noise. vůbec zvuk, resp. hlasitost kapely byla naprostou nezbytností k pochopení živého hraní
swans. jindy samoúčelně přehlušené koncerty které vás naprosto otráví na dlouho dopředu, nemají nic
společného se zvukem a hlasitostí swans. jednoduše řečeno – swans musí být neskutečně nahlas, aby jste
pochopili jaké to je být „uvnitř“ zvuku.
nemá smysl se snažit poskytnout nějakou klasickou reportáž z koncertu ve stylu, co hráli; zda něco starého,
nebo jakou věc a v jakém pořadí z nové desky. to u koncertní podoby swans model 2013 neplatí. ano, hráli nové
věci, ale v naprosto specifických, dosti improvizovaných variacích oproti poslední studiové nahrávce the seer.
naživo to znělo jako muzikantský jam na téma, „ukážu vám cestu (myšleno gira) a vy mne následujte“ (myšleno muzikanti,
potažmo i publikum). v některých chvílích jakoby ani hudebníci přesně nevěděli kudy jít, jen věrně a v duchu hudby
následovali svého proroka. po dvou hodinách hypnotického drmolení hlukové mantry už bylo publikum v transu, já na
tom nebyl jinak. jen snad jednou nebo dvakrát se změnil nápor zvuku z valivého na dusavý, a to bylo při skladbách
či spíše variace na skladby z tvorby z let osmdesátých. přičtete si k tomu oslepující světlo z pódia, které zabraňovalo
vnímat kapelu po částech, ale pouze jako celek zalitý světlem, máte na dosah spirituální zkušenost.
se swans se to má jinak než s ostatníma kapelama. abych řekl pravdu, z tří koncertů které jsem za poslední dva roky
navštívil, byl brněnský v uvozovkách nejslabší. být to u jiné kapely, jsem zklamán a remcám. ale v kontextu živých
vystoupení swans je i nejslabší koncert miliónkrát lepší a skvělejší než cokoliv jiného. těžko se to přesně popisuje,
ale gira a spol. nehrajou proto, aby si přilepšili nebo nafoukli ego. je společné hraní prostě baví a je to z nich
cítit. dost nevídaný jev v této době vyčpělých reunionů. swans mají stále co říct, stejně intenzivně kvílí jako
v osmdesátkách, nyní melodičtěji, ale pořád je to naprosto fatální. skrze ten kravál a intenzitu si prožijete
jakousi očistu, která z vás udělá jiného, v lepším případě kvalitnějšího člověka.
martin šenkypl foto: jiří volejník
související články:: |