od prvního momentu, koncertu bylo jasné, že měl klasik emerson pravdu: "triumph
kultury je v jejím překonání národní omezenosti". šarmantní matthieu vermeulen
a virtuózní joel coquet vystavěli kultuře vítězný oblouk. neříkám, že
mi nebylo líto, že neumím francouzsky, zvláště kvůli jeho údajně tak skvělým textům.
časté pobavení a smích některých zúčastněných byl upřímnější než můj, ale také
nakažlivý, takže závist šla stranou. a na druhou stranu měla má neznalost i výhodu – více
jsem se mohla zaměřit na fonetickou znělost francouzského jazyka a opětovně žasnout.
ať už jí vyprávíte uctivým šepotem nebo chcete vykřičet bolest zlomených květin,
její něha se nemenší. a chci věřit, že jsem správně vytušila, o čem onen okouzlující
muž s takovou velikostí zpíval. o tom, že každá žena je nádherná. že každá chvíle
má svůj půvab. o dětech na břehu, starcích na náměstí, o deštivých náladách a hebkosti
mraků. nebo taky jak se jeden opilý marně snaží dostat do svého patra a jak mladíci
škádlí děvčata na pavlači. a jistojistě píše texty i o vážnějších věcech nebo aktuálních
tématech, ale to už bohužel neposoudím.
jen nás fascinovalo, jak rychle střídal melancholické balady s dramatickým
tangem – nostalgic / erotic... rozjetý rychlovlak prudce brzdil, aby svědčil
nádražním srdceryvným loučením, a hned na to zase nabral tempo, aby do večera dojel
na konečnou a poslouchal barové blues zatemněného večírku. a svět za okny se vždycky
houpal v tříčtvrtečním valčíku...
a to všechno kreslili komorně. lehounce, jako by jen šli po ulici a pískali si do
rytmu chůze. jen piáno, kytara a dvě francouzská srdce. někteří snili svůj nesplněný
sen, někteří se zhlédli v rubínové červeni vín, někteří jen volali "bravo!" a pobaveně
sledovali, jak u každého úsměvu toho výborného, výborného zpěváka omdlévala další
žena. a někdy celý klub zaraženě ztichl spolu s posmutnělou kytarou a bylo slyšet
jen koketní smích zralých dam od baru. vermeulen měl nepřítomný pohled kamsi do
dáli a ten večer byl spíš soustředěný než teatrální. na čtyři úhozy zvládl povědět
desítky slov a naopak, takže chápete, jak fascinující měl frázování. a někdy mu
těch 88 klapek bylo málo. a jindy stačil jen hlas, aby vyjádřil ten nejpoetičtější
smutek, jaký hudba zná.
jenže všechny pohádky jednou končí - i tahle se dopsala ještě ten den. ale mé opojení
přežilo i další rána. a dny frankofonie se pro mě zapsaly jako významný svátek. svátek
oslavující nejen francii. tajem nekončící tradice jejích šansonů možná tkví v jejich
citu pro detaily, v hravosti a v úctě k životu. objevte to v sobě taky.
pusťte si vermeulenovo album pianista transatlantiku a zamilujte se.
vesna 
související články:: |
