první festivalový den zahájil gipsy.cz, jeho vystoupení jsem však
pročekal ve frontě u vstupu. organizátoři patrně nepočítali s tak velkou
účastí hned první den, pro jistotu alespoň následně posunuli vystoupení tak,
aby nikdo nezůstal před branou, když zahraje goran bregović společně
s jeho kapelou pro svatby a pohřby. oproti vystoupení na colours v roce 2003
přijel bregović s podstatně menším ansámblem, i repertoár byl poněkud
subtilnější, leč dle mého názoru posluchačsky stravitelnější. objevily se
jak tradiční filmové písně (včetně nesmrtelné undergroundovky
kalašnikov), tak kusy z aktuálního alba a stejnojmenné cikánské opery
karmen with happy end. koncert byl opravdu prvotřídní, hudební
zážitek nezkalil ani místy poměrně vytrvalý déšť, který koncert bregovićovy
dechovky provázel od začátku až do konce.
páteční program nabízel, alespoň v mém případě, řadu neznámých jmen, takže jsem se s gustem pustil do obhlížení neznámých muzikantských vod. nejprve
jsem přičichl ke třem kapelám české provenience: sunflower caravan
zahráli na černé louce, instrumentální trio ve složení klávesy, basa a bicí
zaujalo na první pohled suveréním živelným projevem - tihle muzikanti v čele
s talentovaným klávesákem ondřejem "andy" čermákem spolu hrají už od malička
a výtečně jim to šlape. na scéně v podhradí zahráli the prostitutes
vezoucí se na vlně britské kytarové muziky a popularitě slovíčka "indie", v
rámci vyhledávání odlišných hudebních zážitků jsem zalezl též do klubu
marley, abych přičichl k najazzlým toxique, pražské partičce která má
ve svém čele výtečný hlas charismatické kláry vytiskové.
prvním intenzivnějším hudebním zážitkem byli francouzští watcha clan,
elektronický podklad sestávající zejména z jungle a drum'n'bassových smyček
doplněný o kontrabas a okatou zpěvačku s neodolatelným tanečním stylem.
opravdu vkusná taneční směs, která byla jedním z mých vyplněných
festivalových tipů.
na černé louce zatím dohrála marie rotrová (sic) a nastoupil richard
bona, jistě zručný hudebník, jehož poklidnou muziku bych však zvolil
spíše pro domácí poslech. podhradí pak ovládl soubor salsa celtica,
roubující irskou melodiku a nástroje na tradiční kubánskou muziku. pro
milovníky salzy jistě příjemný zážitek, já jsem však raději odešel shlédnout
vystoupení vinicia capossely, performera jako vystřiženého z
felliniho kabaretu. zážitek vskutku podivný.
sobotní den byl řádně vypečený - teplota se šplhala kamsi ke třicítce a pořadatelé zarputile bránili vnášení vody do areálu fesivalu. dalším
nepříjemným překvapením byl náhlý zákaz psů (zajímalo by mě, kam umístili
své čtyřnohé miláčky přespolní příchozí...). úplně nejvíc se pak vyznamenal
organizátorský tým při jednáních s pořadateli mistrovství světa juniorů v
atletice, kdy sice zajistili vstup sportovcům, nikoli však jejich
průvodcům/tlumočníkům.
ale vraťme se k hudbě. zatímco na černé louce zazářila slovenská
družina, chráněnci indies records nabízející přijemné pojetí
slovenské lidovky (rozuměj worldmusic po slovensku), v podhradí si
návštěvníci festivalu mohli trsnout na pilsner ska orchestr tleskač.
výtečný koncert zahráli psí vojáci rachitického filipa topola,
naštěstí bez obligátních žiletek, zato se skvěle zahranou závěrečnou
skladbou sbohem a řetěz. škoda jen, že byli zahnáni do koncertního
stanu, zatímco hlavní pódium z nepochopitelného důvodu okupovali slováci
imt smile, kteří mě o svých kvalitách utvrdili výrokem, že "zdejší
publikum snese všechno".
dobrou show předvedli balkan beat box, kokrháním kohouta a ržáním
koně provázené sety elektronických smyček kořeněné dechy v balkánském duchu
publikum spolehlivě rozeskákaly. charismatický tomer yosef pobíhal po
pódiu sem a tam, šplhal po pódiové konstrukci a očividně by snesl i další
kousky, nebýt relativně brzké hodiny jejich vystoupení.
milovníci mírnější muziky jistě ocenili izraelský popík idana
raichela a samozřejmě též gipsy kings, kteří zahráli i své staré
známé fláky. já osobně však za vrchol sobotní produkce považuji x
alfonso, kubánce, kteří nejen skvěle zahráli, ale své vystoupení
provázeli zdařilou videoprojekcí a skvělou pódiovou show. citlivě poskládané
podkladové smyčky a klasické nástroje, prvotřídní rytmika, skvěle tančící
zpěvačka, zkrátka radost pohledět. má poslední sobotní štace - orange
blossom s podivnou pódiovou světelnou kreací zdaleka nesplňovala
buletinové prognózy o spojení transglobal underground a asian dub
foundation. francouzi hráli spíše těžkopádné rytmy, perkuse dle mého
zbytečně vyčnívaly nad skladbami a na první pohled inovativní housle se po
třech skladbách snadno oposlouchaly. své samozřejmě způsobila i únava z
celodenní hudební produkce, takže nezbylo než vydat se vstříc poslednímu
festivalovému dni.
ten, alespoň pro mě, zahájili tuzemští gothart. jejich předposlední
album rakija'n'roll mám popravdě raději než to aktuální, proto jsem ocenil
zejména hudební ohlédnutí ke staršímu období, kupříkladu v písních
manea nebo shto e chudo stanalo. na scéně je pak vystřídalo
dámské drio z jůesej saucy monky s šikovnou bubenicí, která poměrně
zajímavým způsobem kompenzovala absenci hi-hat ve své bicí sestavě. muzika
odkazující k rockovému stylu tak, jak jej prezentuje kupříkladu alanis
morissete, rozhodně neurazila.
v podhradí následně vystoupili polští brathanki, jejichž pojetí
lidové muziky směřovalo k tradičnímu hutnému rocku a přestože oslnili
publikum skvělou hudebnickou zručností, zůstal ve mě dojem, že až na světlé
výjimky hráli buďto klasický osmdesátkový hard rock nebo echtovní lidovky. z lenivého horkého odpoledne už náruživého posluchače příliš muziky nevytrhlo.
v indies stanu zahrálo sedm kapel vydavajících pod křídly tohoto
vydavatelství (kupříkladu tara fuki), ba cissoko se svou
harfou kora předvedli tradiční africkou muziku v novém hávu se zajímavými
aranžmá, nicméně pořádné oživení přišlo teprve společně s otentikk street
brothers (jaman), kteří doslova uhranuli zdejší publikum a svým lehce
naivním projevem (jaman) jej donutili k všelikým kouskům od mávání rukou
přes sedání a vstávání až ke koordinovaným poskokům vlevo a vpravo. jaman.
osb představují klasický hudebně relativně minimalistický dancehall, taneční
hudební směr navazující na roots reggae, v podání bratrů však ještě říznutý
"sega", tradiční lidovou muzikou z ostrova mauritius (respektive seggae,
jakousi fůzí sega a reggae). nebýt poněkud plytké textové přímočarosti, byl
by zážitek z koncertu takřka dokonalý. jaman.
a to byly barvy 2007. desítky obskurních tetování, spousta muziky, pár
zajímavých objevů a otázka s čím pořadatelé vyrukují příště...
krysa 
související články:: |
