když nepočítám tu strašnou deštnou kosu na šlahounech ´00, můžu říct (ba co víc - i napsat!), že máme (alespoň já určitě - pozn. dudyna) na kopřivnici jen ty nejlepší vzpomínky. jak zjistíte z následujících řádek, v pátek další přibyly. šlahouny letos nebyly. loňský ročník byl sice výborný, pořadatelům se však docela nevyplatil. proto raději nabídli své síly a zkušenosti kolegům z ostravy a pomohli jim při colours - jistili velkou scénu spektrum. nicméně, aby ani jejich město nepřišlo zkrátka, uspořádali festival jiný - menší. vlastně rovnou dva: bartnes a red stone sound system. jeden (více-méně) rockový, druhý zaměřený na scénu taneční. protože nám sobotní termín tanečního red stone kolidoval s neméně významným ostravským festem není co řešit a taneční hudbě stejně moc nerozumíme, přinášíme vám report pouze z pátečního bartnessu.

byl to jeden z těch malých - téměř rodinných - festiválků. tuhle odrůdu mám stejně asi nejradši: záchodky vydrží v relativně dobrém stavu, všude je pohoda, žádný zbytečný kvalt, fronty na pivo přijatelné, všichni vystupující se v průběhu večera více, či méně nalomí (nebo nechají nalomit). navíc tu zažijete mnohá milá hudební překvapení díky ne příliš známým, ale přesto velmi dobrým kapelám. scéna stála na místě, kde vloni vlál ve větru taneční stan. jako první na ni nastoupila formace, jejíž jméno je s místní norou docela úzce svázán (viz.pozvánka) a název jsem poslední dobou často bušil i do programů klubů v ostravě. ano, jde o n.v.n.. nejeden hudební publicista prohlásil, že grunge je dead. n.v.n. se snaží dokázat opak. moc se jim to však nedaří. kdo má rád soundgarden, nirvanu, alice in chains si asi přijde na své, ale chce-li posluchač slyšet něco navíc - nějaký ten vlastní příspěvek muzikantů, má celkem pech... každopádně n.v.n. je složena z dost dobrých muzikantů a výborného hlasu. trocha invence, nedržet se grungeových kořenů tak křečovitě a byla by to výborná kapela. takhle je "jen" dobrá.

prvním příjemným překvapením pro nás byli the korf. mladí kluci, muzikantsky velmi schopní (hlavně ten basák - pozn. alči). hodně slušný hardrockový nářez nám chlapci připravili. opět jen trochu chybělo to, co je bude činit rozpoznatelnými ve změti odobných kapel. paradoxně nejlepší věcí byl přídavek, který si rozjeté posluchačstvo vyžádalo. při předpokládaném vývoji: technika -> nápad -> věčná sláva a při mládí kapely můžeme nárůst koncentrace (už zmíněné) vzácné slučeniny označované jako invence brzy očekávat.

ještě o něco tvrdší bylo milano. tahle kapela nám k srdci příliš nepřirostla. možná to bylo zpěvákem, možná úplně něčím jiným, těžko říct. budeme moc rádi, když nás někde jinde, někdy jindy milano překvapí. zatím to vypadá na spoustu práce.

robsonům nápady nechybí. nechybí jim ani muzikantské schopnosti, ani umění vtáhnout diváky. frontman (tele)tobi během chvíle naplnil prostor před pódiem lidskou masou a člověk ani nepostřehl, že se mezitím setmělo. robson předvedl přesvědčivou rockovou smršť obohacenou o perličky typu velmi zdařile provedené zeppelinovské pecky "whole lotta love" (page, plant & spol. by z nich jistě měli taky radost). pánům navíc nechybí humor, i když sílí podezření, že vokální vystoupení bubeníka odkoukali od but, se kterými tourovali republiku (i tak to byla povedená taškařice). nechyběl ani budoucí rádiový hit "jak se můžu mít". nakonec byli robsoni první z hvězd festivalu, a přitom lze souhlasit s lukasem: "obyčejný bigbít a lidi to žerou".

oproti původnímu rozpisu se v programu udála vlastně jen jedna změna: brněnská blue sofa byla přesunuta z poslední pozice směrem kupředu. dobře šlapající funky muzika udržela přítomné platící (i neplatíci) diváky v roztancované náladě a jak říká jedna alčina kamarádka-hudebnice: "když tam jsou trubky, tak je to vždycky super...". pánové jsou jedním z těch seskupení, které čeká celkem slibná budoucnost, neudělají-li nějakou botu a někdo si jich všimne.

na comeback kurtizán z 25.avenue jsme byli hodně zvědavi. a nezklamali. síla a přesvědčivost, s jakou se dokázali vrátit, je obdivuhodná. při tvrdosti a razanci muziky však nechybí ani překvapivá melodičnost jednotlivých skladeb. tomáš vartecký je hodně všestraný muzikant: dokáže napsat popové písničky, které v podání anny k dokáží vymazat slovo pop z hudebního slovníku sprostých slov, a pak si klidně přitvrdí a napíše muziku na desku, která vrátí tuhle kapelu mezi absolutní špičku české rockové scény. někomu mohou boxerské pózy vokalisty simona, které nasadí od samého začátku a drží se jich až do konce, připadat lehce srandovní (jak řekla alča - pozn. dudyna). pravdou však je, že to z té agresivní a tvrdé muziky jednoduše vyplývá a po chvilce simonovi uvěříte, že nemůže jinak - prostě to tak cítí. celá kapela hrála skvěle - velmi příjemné překvapení, i když... ono se to vlastně dalo čekat.

jeseničtí priessnitz nastoupili jako poslední a navzdory ne příliš dobrému ozvučení hráli skvěle. diváci, ač již notně unaveni díky pozdním večerním hodinám a jiným únavotvorným prostředkům, pařili statečně až do konce. ze známějších zazněly například skladby jaro, jeremiáš, děláže a samozřejmě sny. moc příjemná kytarová muzika... mistr švejdík and company jsou prostě stálice a zklamou jen málokdy.

tak, ještě pár kalíšků, či korbelů a letíme třeba na sevééér, třeba na západ, třeba na výýý... choood.. chrup, chrup.

blinky: