po dvou zinscenovaných přepisech literárních děl (haškův švejk a dostojevského idiot) se na prkna divadla petra bezruče vrátila původní dramatická tvorba. v bezručích tentokráte sáhli po hře polské spisovatelky a dramatičky gabriely zapolské morálka paní dulské (premiéra 26.4.2003). hra na rozdíl od polských divadel u nás nepatří mezi pravidelně uváděné a mnohým snad bude známější její úspěšné filmové zpracování z druhé poloviny 20. století (rež. krejčík).

v prostředí měšťanského domu se odvíjí příběh rodiny ovládané dominantní matkou. její maloměšťácké představy o štěstí deformují životní prostor ostatních členů domácnosti a ti se jej snaží (vesměs potají) hledat jinde. pouze syn zbyšek je schopen otevřené revolty. jeho bonvivánství, anarchie a nevázané milostné románky s kdekým však záhy vyústí v nečekané těhotenství služky dulských hanky, což podnítí neodvratný rozklad zbytků morálních zásad, jimiž se jinak u dulských tolik pyšní. co však musí zůstat, je dobrá pověst.

režisér michal przebinda zvolil pro zpracování inscenace uvolněnou a stylizovanou polohu plnou kontrastů. v úvodu inscenace tančí herecký ansámbl na pozadí do černé laděné scény se secesními prvky tanec cakewalk. tento temperamentní, původně černošský tanec, kterým si bílí farmáři krátili nedělní odpoledne a pořádali v něm soutěže, přičemž nejlepší tanečníky z řad otroků odměňovali dortem (cake), nebyl do inscenace zvolen náhodou. je totiž nositelem motta inscenace: vyhrává ten, kdo v tom "umí nejlépe chodit", kdo z toho nejlépe a nejelegantněji vytančí. a nutno uznat, že se všichni snaží co jim síly a schopnosti stačí. taneční sekvence se opakují ještě několikrát v průběhu představení. vždy rozzáří ponurou scénu evokující stísněnost a zatuchlost představovaného domu. tanec je ale v inscenaci také významným pojítkem mezi postavami. ty, ač jsou si v rodinném životě mnohdy vzdáleny, při tanci na to jakoby zapomínají. a proč taky ne, když všichni jsou vlastně na jedné lodi. hodnotnou devizou przebindovy režie je humor. konflikt matky dulské (alena sasínová-polarczyk) a syna zbyška (dan zaoral) doprovozený skvělými dialogy, je jako vystřižený z kterékoliv současné domácnosti. zaoralův zbyšek je temperamentní, plný života a odhodlání jít jinou (třeba úplně opačnou) cestou než matka. pokaždé, když vstoupí, pronikne za ním závan svobodou prosyceného ovzduší. ale je v něm také slabost a strach, která se vyloupne napovrch v okamžiku, když je postaven před zodpovědnost a zjišťuje, že ta ani zdaleka nevoní tak líbezně jako boa barových dam. humornou stránku hry umocňují zejména dcery dulské máša a hela. przebinda naplno využil potenciálu dětské fantazie, hravosti a upřímnosti, které nechal v otevřené konfrontaci reagovat se světem dospělých. dcery popichují, intrikují, vytvářejí a prozrazují tajemství. jsou katalyzátorem všech událostí. chtějí být plnohodnotnou součástí temné strany života rodiny a prorazit tak nesnesitelnou nudu. představitelky dcer lucie žáčková a nikola birklenová šly ve ztvárnění dětských postav až k nejemnějším detailům (rozkošné sykavky, poměřování velikosti prsou, rolování podkolenek), čímž využili svých hereckých možností téměř beze zbytku. stejně tak otec felicián (vítězslav kryške) vzbudí nejeden úsměv, přestože v inscenaci promluví pouze jedinkrát (a to, když pošle všechny k čertu). felicián tkví ve své rodině pouze svou fyzickou bytostí, kdežto jeho lehčí a smyslnější já se vznáší kdesi vysoko nad pitoreskním hemžením jeho domácnosti. několik tanečních kroků, které nečekaně "vystřihne" před divákem při své každodenní cestě do oblíbené kavárny, pak divákovi prozradí pravou podstatu jeho tajné strategie přežití (věru obratný cakewalker!). kryške dodal feliciánovi také tušený smutek, který je nesmazatelně vryt do jeho osudu. ostatní postavy pak efektně dokreslují různorodost městské společnosti. kontrasty mezi šedými myškami a světáky jsou umocněny nejen pestrostí kostýmů (teta jula, zbyšek), ale především také schopností pohybovat se po stísněném "parketu" života. sytí se hledáním a nacházením možností, které téměř vždy znamenají osobní prospěch a zdroj energie pro další jinak prázdný život.

morálka paní dulské v bezručích nabízí srozumitelnou formou podané téma generačního konfliktu a maloměšťáctví. inscenace je svou otevřeností přístupná prakticky všem generacím. humor uvolňuje sevření, které místy diváky přímo vtahuje a nejednou zjistí, že se smějí situacím, které již někdy zažili na vlastní kůži. kdybychom takto spontánně dokázali reflektovat své každodenní trampoty, nejspíše by výrazně ubylo všelijakých depresí a vzájemné nevraživostí. inscenace v bezručích rozhodně nezapadne mezi takovými tituly jako jsou idiot, skleněný zvěřinec, ústa micka jaggera a další, které dodávají této ostravské divadelní scéně na stále větším věhlasu.

bangabsawa