nedávno jsme v seminářích "komunikace a média" přemýšleli, zda mohou být média
objektivní. myslíme si, že ne. tedy aspoň ne konečně. a já hned na to napsala
extra-subjektivní hodnocení desky i koncertu ve fabricu. tak jsem ho smazala a za
dva dny se pokoušela o report znova. dopadlo to stejně. ani řádka o fireshow
pa-li-tchi, z kterých jsem vlastně nic neviděla, ani zmínka o pavlovi kučerovi
a jeho dvou kamarádech, kteří po koncertě pouštěli pecky od swingu po pulp fiction...
stejně jako sunshine i já jsem vyměkla. z mého kategorického nesouhlasu s dreamrem
sešlo, což jsem si připouštěla jen jako důsledek zvyku po dlouhodobém poslouchání.
já ale nakonec ustoupila už po živáči. samozřejmě to nebylo lehké, ale to není
žádný přerod. ačkoli pavel turek na adresu sunshine nedávno pro mf dnes napsal:
bránit se definicím a omezením, které si člověk na sebe kolikrát ušil sám, to
je podstata kreativity, snahy růst a nezaspat. od svého "stylu" už sunshine
utekli úspěšně vlastně několikrát. co mi vadí, jsou ty nutné ztráty – bylo to
totiž znát i na živáči. když turek říká, že je to jejich nejdomyšlenější deska,
napadá mě spíš slovo vymyšlená. je vymazlená, což se prostě na intenzitě bezprostředního
zážitku musí projevit. ubírá to na síle.
připomnělo mi to nedávný koncert the prostitutes. taky je všichni chválí, jak
nejsou vychytralí, ale pro mnohé z nás to zůstává jen dobře odvedenou řemeslnou prací.
prostitutky jsou jako 400-dílné puzzle, u kterých vám chybí posledních 20 dílků,
takže to nikdy celkově a finálně nezapadne. a tak ti rockoví (česky skalní), kteří
mají před očima živou podobu nebezpečných žiletek a rudého měsíce, neprožili koncert
jako ti, kteří si dávkují suns teprve nováčkovsky. nechme být. prodej téhle desky
určitě královsky převýší prodej těch předchozích a suns už jsou proroky i ve své
zemi. pokrok. jejich vstřícnost a melodičnost mě ukecala k duální mírnosti soudu:
sunshine jsou pochopitelně pořád výborní. když se na ně díváte, je tam, jako
kdysi – ta neurvalost, rock'n'roll, oběť, nepřístupnost, špinavost, potutelný úšklebek.
když je posloucháte, je to jiné – už u toho nemusíte přemýšlet. jednoduše poslechovka.
zatančíte si, regulérně použijete pár zapomenutých popových figur, stíháte dokonce
řešit texty. není to náročné. poslední skladbou před přidáním by mě kay v kleče
něžně zpívající "goodbye..." vážně rozplakal. nicméně férový podíl starých skladeb
dělal z koncertu hodnotnou akci a z nás uspokojené publikum. neodpustím si
poznamenat, že ohlas na staré skladby byl několikanásobně pozitivnější. to ale
schválně nepočítám nesmyslně pištící slečny ve vyumělkovaných modelech, kterým snad ani ony samy nevěří.
pokud je ovšem turkova dialektika pátrání přesná, za dva tři roky tu bude další
pokračování "sunshine 100x jinak" a do té doby si můžeme na dreamer dobře
ujíždět i snít. beztak ho máme všichni čím dál tím radši. sunshine jsou prohnaní.
vesna 
související články:: |
