hřejivý a emotivní koncert havelky byl stejně krásný jako sonáta... pořád je to on.
akorát zase zarostlý, s modrou košilí a půl století starou americkou gibsonkou. na
chvíli mě na začátku koncertu napadlo, že by ty jeho lovesongy prošly jednomu z tisíce,
vždyť jen suše písničkuje, ne?! nic divného, viděla jsem ho posté, tak jaképak omdlévání...
je to pět let od prvního koncertu, co tam stál jako malý neznámý cowboy s tou památnou
tyrkysovou kytarou. dlouho mě má "kritická" nedržela. jeho vibrato falsety jsou asi
přece jen o něco výš a silnější, jeho hloubky o něco blíž fenomenálnímu cavevovi. a když
začal hrát i nejlepší kusy jako natural part, sweet sea, afraid of you
nebo bezchybnou wrong along, i v akustickém podání, bez smyčců a přikrášlovadel,
dechberoucí, člověk zapomene, že je na pódiu jen on. ani nevadí, že jeho struny plní
opravdu spíš více než méně jen akordovo-doprovodnou funkci bez sól. a už vůbec nevadí,
že se vašek nechává sem tam strhnout sem a potom tam, že je jeho projev rozervaný, neučesaný...
prostě nevadí nic. lidi sedí s otevřenou pusou, zavřenýma očima, potom zuřivě tleskají,
dávají mu tolik, kolik on jim. objevuje sebe v písni nebo píseň v sobě. kolik uvědomění,
citu a štěstí za tím musí být?
zakončoval set mezi lidmi. sešel z pódia a hrál nám tváří v tvář. nevěřili byste,
kolik to koncertu přidá, jaký veliký dojem to udělá...
vesna
foto: jiří volejník 
související články:: |
