zlata holušová zakončovala festival oslavnými slovy – prý byl tento ročník colours
opět ten nejlepší. milá a vážená zlatko, opravdu nebyl, spíš naopak. symbolicky to
lze shrnout počasím, přesně tak, jak probíhalo – na chvíli se objevila duha, ale
vládla zima a pořád se stahovala mračna.
tento ročník colours byl velice nepovedený. a říkám to takto přímo a tak zostra hlavně
proto, co čtu všude okolo. rekordní návštěvnost a pár spokojených hvězd snad ještě
fantastický festival nedělá o ničem to nesvědčí. colours pro mě kdysi bývávaly ctěnou
akcí roku, dnes jsou naprostým zklamáním roku. ano, na naše poměry stále přiváží velice
cenná jména, ovšem zaprodal svou atmosféru a stal se přesně tím, co zlata údajně
nechce – megafestivalem. na otázku, zda bude festival nadále rozšiřovat, odpovíděla,
že nikoli, že chce zachovat rodinnou atmosféru. jak rodinný je festival o 26 tisících
návštěvnících a 11 scénách a jak se vlastně liší od megafestivalu? letošní barvy víc
než kdykoli předtím opravdu nabídly každému něco, ale na úkor alternativy a kvality,
která šla tragicky dolů. kalousek? tomáš kočko? špinarová? xindl x? vážně? je to nutné?
musíme mít ryze českou scénu, kam nastrkáme i rádiový konzumní mainstream? co příští rok?
ewa farna, klus a ztracený? výborně – totéž můžeme zhlédnout i na koncertě pro všechny bezva
lidi rádia čas. nedostatek nepopulární a undergroundové hudby se jistojistě dopředu
podepsal i na skladbě publika. ano, všichni se pořád dokola dušují, že jsme diamantové
publikum (jako kdyby jim nikdo nikdy jinde pořádně nezatleskal), ale jak to, že je
zde najednou taková koncentrace opilců, otravných a protivných lidí, a jak to, že se
dá pohodlně i bez čekání ve frontě dostat do kostela na tak úchvatné muzikanty jako
jsou stivín, havlovi nebo clarinet factory? lidi jako jsem já a mí přátelé colours
začali odpuzovat – ač nás to mrzí, příští rok nás nečekejte. pokud se tedy nezmění
strategie dramaturgického týmu. dát na velký prostor hrůzu a oproti tomu ve stejný čas
načevu s pavlíčkem a dj fivem narvat do miniaturního tentu, to je na zlost.
a když už se tak ptám, dovolte – co dělá tak neschopný a nezajímavý speaker, jakým
jan budař bezesporu je, na hlavní scéně jako moderátor? my nemáme nikoho schopnějšího
než herce, který se udělal na dvou dobře napsaných rolích? a ještě mi povězte, kolik
z vás odcházelo s tím, že si odnáší zážitek na celý život? ruku na srdce... koncerty
tata bojs s anh triem, davida byrnea, morcheeby i macea parkera byly hodné velkých slov,
ale zapomene se na ně hodně rychle. není to gogol bordelo, mariza, tanya taquak, koop...
abych ale nebyla jenom negativní, povím o několika světlých momentech.
jiří stivín je úžasný – společník i muzikant. a dokáže to dokonale spojit. za
půl hodiny vystřídal snad na deset dechů a na deset stylů, od lidovek po blues a svými
chytrými průpovídkami a vždy perfektně mířenou perličkou, získal každého, kdo dorazil.
skláním se hluboce jak před ním, tak před havlovými – jejich společné improvizace,
které vznikaly včetně hlavního tématu přímo na místě, byly silně emotivní. složité
a hluboké – jako vlastně tónové povídky havlových obecně. to skladby clarinet factory
působily přesně opačně – rozjasňovaly a rozezpívaly nás zevnitř ven. nevadí mi, že
lenka dusilová s beatkou hlavenkovou nedojely: clarinet factory jsou stejně úžasní
i bez dívčího elementu a plnost jim dodal perkusionista/bubeník vitouš. nádherná,
nadpozemská hodina...
podobné rozčarování jsem očekávala po čtvrtečním nymanovi, ale zůstal jaksi
bez dozvuku. viním z toho dva důležité faktory: 1) ozvučení a preciznost provedení – nástupy
početného doprovodného orchestrálního tělesa se několikrát slyšitelně zpozdily a již
tak náročné, těkavé skladby, neupravené pro koncertní podobu, stávaly se ještě méně
souladné a zvukolibé. pokud se pak dařilo, v jemnějších momentech, např. při mistrových
sólech, působila jeho hudba velice výpravně až naléhavě, takže vyzývala k sebeuvědomění
a pohroužení se. a to je druhá komplikace jeho vystoupení – v kelímkovém mraveništi
plném hlučných zdravic a setkání se dalo koncentrovat jen s obrovským zapřením a nasazením.
na načevu jsem se neměla šanci dostat, stejně tak na dikandu – tent byl navíc obložen
doufajícími čekajícími, což vytvářelo takovou zvukovou stěnu, že se ke mně dostával
už jen dunící hluk. obdobně tak na n.o.h.a. se podívala jen hrstka z nás. uvnitř jsem
byla až na danielovi benjaminovi. zvláštní post-punkový rock bavil už na pohled.
daniel v uzounkých modrých mrkváčcích, v saku s krátkými rukávy a šíleným čírem hozeným
dopředu vypadal jako puberťák, co se nervózní snaží odehrát zábavný set na americkém
maturitním plese. k tomu spanile zpívající klavíristka a kytaristka, kterou jste genderově
zařadili, až když otevřela ústa a hlesla a navrch bubeník cirkusák. rozervanost a neukázněnost
indie vypalovaček by mě asi udržely ve stanu mnohem déle, protože jejich nevybouřenost byla
skutečně originální, ale nevyvážený zvuk a katastrofálně přehnaná hlasitost dokonce
i v lavičkové části mě vyhnala. a totéž se prý dělo i na načevě, totéž jsem zažila
i na lesní zvěři. pan zvukař to zvládl snad jen na dva. ale to už zase přebíhám ke
kritice – zůstaňme u toho, že indies scope a jejich nedělní program byl osvěžující a radostný.
lesní zvěř mohla být totiž pro mnohé objevem colours a dva se ukázali zase
jednou v lepším světle. zdá se, že mívají dvojí náladu: jedna je typologicky věrná
rozdováděné a skvostné nezávislé nahrávce kapitán demo, druhá vyhovuje už učesanému
a plytčímu soundu regulérního debutu fonók. na colours se dva zase uvolnili, pořádně se
do toho položili, bouchli, drnkli, crnkli a my šťastně tančili. dvojnásob poté na lesní
zvěři. nejde je nepřirovnat k době, kdy erik truffaz jel na drum'n'bass. mohutná dominantní
trubka, skorozpěv ala "mc", bohaté elektronické podkresy, doplňkové klávesy a hodně rychlé
bicí – párty jako vyšitá. těžko o tom mluvit, přimlouvám se za ochutnání – před nedávnem
vydali desku, která překvapuje v nejlepším slova smyslu.
a hlavní hvězda? ano, jammie cullum byl geniální. sice musím dát za pravdu kolegyni,
která se pozastavovala nad jeho obrovským egem, ale i tu nakonec obměkčil. taky se mi
nelíbilo, jak hrdě se předváděl. i když věřím, že nechat se námi strhnout pro něj bylo
nádherné, vystoupil možná nakonec přece jen spíš jako showman než jako hudebník – a to
je velká škoda. skákal po piáně, mlátil do něj ze všech možných stran a úhlů, smekl
poklonu jacksonovi, a bavil bystrými řečmi, ale málo jazzoval a málo improvizoval. pyšně
zahrál dokonce i dvě popiny – jmenovitě rihaninu umbrella, kterou rád navléká k singin'in
the rain, a pak jejich společný hit don't stop the music. byla to ukázková předváděčka pro
všechny, kteří si mysleli, že nemůžou být unešení z jazzu, a jen light dávka pro ty,
kteří se přišli kochat jeho hráčským uměním. nejvíce se asi zapsal jako fenomenální
zpěvák – a proč vlastně ne...
a teď už jen heslovitě: asian dub foundation si minule nahodili laťku, ke které
letos ani omylem nedoskočili. stereo mc's pořád ještě umí a díky bezchybnému
zvuku a dvěma skvělým černošskými tanečnicím-zpěvačkám a vizualizacím není nač si
postěžovat. nina stiller z polska jako jedna z mála dostála obdivnému textu v colours
brožurce – její původ, její šarm, vkus a láska k progresivnímu tempu a podání hebrejských
omamných melodií mi učaroval, na dlouho. to la33 byly vedle ní jen nafouknutou a brzy
splasklou bublinou, protože ač nejlepší salsa na světě, monotónnější koncert nepamatuju.
každopádně piště a vyjadřujte se, prosím – moc mě i redakci zajímají vaše postřehy, vaše
hodnocení colours i posudky ke koncertům, které jsem minula. děkujeme!
vesna 
související články:: |
