na počátku byla tma a strach, že přes jednotlivé stromy nebude vidět les. promítal se krátký dokument o jaroslavu žilovi. "píše, až když se tomu nemá jak vyhnout." pak se rozsvítila světla a celý les se zahalil do kouře a sladkých kytarových riffů.
jakmile začal robert zpívat, všichni poznali, že žilovy texty jsou úsporné a dávají hudbě vyniknout. mysl unášená hudbou se může chytnout veršů. ať už hudba plyne jako poklidné vlnky nebo vlny divoké.
zdaleka nebyly slyšet jen kytary. krom bicích, rozdělujících zezadu rytmy, si klávesy hrály svou rozvernou linku a v rukou cinkala tamburína. pódiem létaly úsměvy a světla. člověk by až nevěřil jak můžou být podzemní prostory plné sloupů a hrubě
otesaných zdí útulné. světlo vytvářelo své vlastní mlhoviny hudba vyzývala k výletům do jiných dimenzí. lidé cestovali z poklidu svých židlí, klub se zvolna zaplňoval. pokud hledáte čaj s rumem pro své uši, pak jste tu správně.
toto poklidné rozjímání bylo přerušeno na scénu vtrhnuvšími muži, kteří se představili jako přátelé kapely. z obalu nevytáhli hudební nástroje, nýbrž alkohol a postavili se nad desku jako tři sudičky. ti tři vyprovodili desku do světa těmi nejužitečnějšími
kazašskými slovy, vtipy, kumysem a rumem.
bylo veselo nejen díky veselejším písním na desce. album lehce přitvrdilo a skýtá spoustu aranží, jež na běžném koncertě bez hostujících muzikantů neuslyšíme. krásného pohledu jsme se dočkali. tichého ne. zvukaři patří velká pochvala. když dozněla poslední
kytarová ozvěna písně komediant a lidé kráčeli zmrzlou nocí domů, nebylo pochyb, že vánoční dárek dostali už toho večera.
dlažební kostka foto: dlažební kostka
související články:: |