dneska už jde hlavně o to trefit se do doby/trendu, a to pokud možno jako první.
sunshine se to povedlo. přišli s něčím, na co jsme čekali. jednoznačně zacelili
prázdné místo na českém trhu. například landmire spring nebo the prostitutes
přišli o všechen ten povyk snad jen proto, že jednoduše dorazili po nich. podobný
osud potkal i beeline. ani ne tři roky stará olomoucká alternace indie-rocku není
vůbec špatná, moment prvenství a tedy i překvapení (většinou potřebného k tomu,
aby člověka něco v množství nepřeberné nudy zaujalo) jí ale bude zjevně upřen už
napořád. chtělo by se říct, že vzhledem k tomu, co a jak zajímavě & stravitelně
(koncert sunshine si bez poslechu desky takhle neužijete) předvedli v účku, je to
poměrně škoda, ale... beeline prostě začínají přibližně tam, kde sunshine (a placebo,
protože tu transexuální stylizaci frontmana přehlédnout nemůžu) dospěli. jen s o něco
menší vervou, stylovostí a asi i talentem napsat nějaký ten (snad i rádiový) hit.
zpátky ale k hlavní hvězdě večera. ve zkratce řečeno - kapel jako sunshine
bychom si mohli vážit už proto, že a) nehledě na smlouvu s americkým
labelem (i když dneska ji u nás už má kdekdo) přijedou do socialistického mléčného
baru (myšleno pouze interiérově) a lá u-club, kde za b) předvedou výborný
koncert nezávisle na tom, že jste takový (myšleno pouze line-upově) už párkrát za
uplynulý rok viděli. přesto jim spousta lidí vyčítá, že jsou jen nafouklou bublinou
postrádající výraznější melodie, vlastní nápad atd. objektivně řečeno staví sunshine
nepokrytě především na image a jisté (nejen) hudební ideologii. přičemž právě slovo
"nepokrytě" má svůj smysl. dobrá muzika s nevšední nečeskostí se jim tak doslova
pod rukama mění v celý malý hudební kolotoč, jaký je kolem sebe schopna vytvořit
pouze sebejistá, nezamindrákovaná a odhodlaná kapela.
kay buriánek v autě poslouchá bodyrockers, bloc party, kasabian a interpol, což
snahu ztělesnit ten či onen dobový trend jen potvrzuje. to ale, dělá-li to člověk
dobře, není čas od času vůbec na škodu. navíc se toho zjevně nebojí. jeho hlas se
spíš než zpěvem nazývá charismatickým projevem, svíjení se na pódiu ideálně zapadá
do angloamerické produkce post-strokeovské scény. párkrát jsme jej viděli už i klečet,
není-liž pravda. mluví s nepopiratelným (někdo by řekl zábavným) americkým přízvukem,
oblíká se jen do černé, bílé a růžové (ačkoliv, v ostravě byl k vidění i v zelené).
má svůj styl. komplexní projev. charisma, jaké mu může každý druhý závidět. neříkám,
že jsou, a tím tedy i jejich olomoucká zastávka, zcela prosti chyb. ostatně jako
každý. snad jen - v jejich případě se těch plusů pořád drží nějak víc.
hitové/zábavné/silné singly + nulový strach z vlastní vyprofilované osobnosti + impozantní
amfetaminové kroucení se na pódiu + zapáleně a energicky odehraný koncert v umolousaném
studentském klubu + a pořád dokola kouzlo osobnosti a donedávna i relativní nekonkurence
schopnost jiných indie/garage-rockových kapel u nás.
"to je prostě hudba - a tu melodii si tam dáš na základě toho, že znáš desku,"
říkal kdosi za mnou. jo, filozofové mají občas pravdu... nejprimitivnější frází - výborný
koncert!
ludva 
související články:: |
