otvíralo se typickou mojobride, ale kupodivu bigbítově - nový bubeník, nový
styl. aspoň hned z počátku to tak znělo. kdo je zvyklý na perkusové provedení minut,
musel se s milošem dvořáčkem nějakou chvíli sžívat. jeho profil? je to aktivní
muzikant na celoživotní úvazek, známý především ze spolupráce s kapelou nuo, s vladimírem
václavkem nebo pavlem fajtem. jeho verze bicích tedy prostě muselo být jiné a undergroundovější
než ty lehké martina vajgla, které jsme poslouchali krásných pět let, ale ještě do
půlky koncertu jsem si nebyla jistá, jestli se mi líbí. navíc změn bylo více.
minuty sáhly po méně známém repertoáru, vynechali hity jako hey, son, home?,
try apod. a jeli více skladby z mom nebo, pokud se nemýlím, zřejmě
i skladby pro teprve připravované album (universal music). navíc si hned ze
začátku dovolili osekat některé kusy na skelet, nechat jen útržky původních témat
a jamovat, co to dá. to samozřejmě není špatně. neztráceli jsme se v tom. ale
ukázalo to, že s panem bubeníkem ještě nepřekonali dobu přechodu. taky ale že je
možné, aby bína byl ještě o chloupínek lepší – neuvěřitelné, když zvážíte, že svoje
brilantní umění vypěstoval jako samouk... ve zpěvu drží svůj standart a plnění meziprostor
citoslovci (kdysi tak vtipně) někdy přeháněl až k prázdnému překotnému mumlání. ale
jeho cítění strun, jeho souhra s tělem nástroje a neoddělitelnost hlasu, slov a sól
na hmatníku na mě působily silněji. nebýt mých prvotních rozpaků, strhl by mě jako
nic. jenže dvořáčkovi přičítám i rockovější ráz a úbytek funky. pořádného groovu jsme
se dočkali až ke konci koncertu a mě hravější, tišší nebo vleklejší pasáže chyběly.
bína se taky ale asi těžko zastaví – aby se "udržel příběh", nakonec se kolektivně
rozhodlo pro celistvý set bez přestávky a pánové vařili v neskutečných obrátkách.
podvědomě jsem pořád čekala na duovku bíny a bicích, tak, jak to s oblibou
předváděli s vajglem. stalo se. tradici bylo učiněno za dost, ale zažila jsem
lepší finty. o to víc jsem žasla, jak moc to kluky baví, jak na sebe pořád nadšeně
pokukují – možná už potřebovali "dělat něco jinak". dali sólos los španělos, vkusně
upravenou seven ways to heaven a jako poslední přídavek vtipnou country halekačku.
hýřili. prostě hýřili pestrými motivy na všechny strany a nakonec i ten jazyk nejazyk
přispíval k tomu, co si z večerů s minutami odnese každý – bezprostřední až dětskou
radost. shooba dooba!
vesna
související články:: |