ov-kluby
domů  |  rozšířené hledání  |  fotky  |  reporty  |  muzika v mp3  |  o nás  

  ov-kluby.net

q.hledat::    
město 
 
reklama 
ovéčka na facebooku
klub 

dnešní akce všude ::
dnešní akce ve městě ::
rozšířené hledání ::
 
[slady]
[stará masna]
[starý pivovar]
 
nekluby ::

 
report 

report:: emil holub jr. - dobrodružství v zemi banikpiczů (colours of ostrava 2004)

colours of ostrava 2004
[černá louka, slezsko-ostravský hrad, boomerang, fabric, marley]
09.-11.07.2004
jako bonus k našim maličko strozším reportům, či neotřenou třešničku z dortu vám předkládáme cestopisné dílo emila holuba jr.
vloženo: 30.07.2004
 

místopisná a historická poznámka

banikpiczové jsou jedním z nejvýznamnějších kmenů usídlených v krakonošově. loviště kmene banikpiczů se rozkládají na sever od moravské brány na pomezí moravsko-slezském. hradiště a sněmovní místo banikpiczů se nachází na východním břehu velké řeky, na místě označovaném na mapách krakonošova jako bazaly hills. stejnokroj bojovníků kmene banikpiczů je modrý nebo bílý, s rituálním nápisem ispat na plecích. o významu tohoto nápisu se vedou mezi etnology diskuse, v nichž nebylo dosud dosaženo uspokojivého závěru.

historie banikpiczů je bohatá a pohnutá. o nadvládu nad místními lovišti a nalezišti cenných nuggetů vedl onen kmen dlouholeté války s kmenem vitků, ale už před drahnými lety jej ujařmil a vitkové dnes s banikpiczi takřka asimilovali. vitkům jsou ovšem, alespoň v některých měsících roku, popřána základní práva jako právo shromažďovací a právo na samostatnou zahraniční politiku. jejich bojový pokřik "hc vitek - fanda pitek!" zní tedy na podzimních, zimních a jarních shromážděních kmene v rezervaci, které se nachází na levém břehu řeky v chrámu, jejž poslední cestovatelé do těchto míst znají pod názvem čez arena. poslední vzepětí kmene vitků proběhlo za časů, kdy rada starších svěřila náčelnický tomahawk do rukou vladyky hadamczika z kravař. ten vedl vitky na cestu výbojů do okolních kaganátů krakonošova, které zastavil až obávaný kmen buzerpartů z holešovic v památné bitvě u fučíkárny (2002). po této bitvě se ataman hadamczik stal zajatcem buzerpartů a po nějakém čase postavil se do jejich čela tak jako kupec sámo, který, ač původem frank, sjednotil v 7. století našeho věku některé kmeny slovanské.

není bez zajímavosti, že ataman hadamczik je bratrem legendárního pohlavára banikpiczů. jeho jméno se v kmenových pověstech předává z generace na generaci a o činech jeho družiny pějí bardové bohatýrské písně u táborových ohňů. v posledních letech navázal na slavnou tradici rodu uherský gróf komnyatzkyi, který, semknuv banikpicze, vedl je k mnoha vítězstvím nad ostatními kmeny usídlenými v krakonošově, po nichž hymnus kmenového barda mikymauze, vybízející banikpicze k pospolitosti, zněl na mnoha místech země. zvláště slavné potření námezdných trup košťála-pašy z letné je vepsáno zlatým písmem v letopisech krakonošova.

lid banikpiczů, jakkoli v boji tvrdý a nesmlouvavý, je k těm návštěvníkům svých lovišť, kteří přicházejí v dobrém, pohostinný. výpravy z celého krakonošova putují do náboženského komplexu v ochraně řádu stodolů, kde tráví mnohé dni a noci meditacemi, vedoucími ve svaté vytržení a okamžiky extáze. v letních měsících posledních dvou let bylo na tomto místě uspořádáno velké kmenové pow-wow, které se letos konalo na kmenovém tržišti na black meadow a u starého hradu banikpiczů, jehož malebné ruiny stojí na úpatí bazaly hills. a právě tam směřovala výprava emila holuba jr., který není nejmenší mezi cestovateli krakonošovskými, a jeho přítele muzikologa, staršího rodu popmuzeálů, sídlícího na tvrzi v horních počernicích nedaleko od lovišť buzerpartů. toto je jejich příběh.

pátek

nejdřív nemáte chuť nikam jezdit. pár dní před dnem d dostanete poprvé v životě pásmovou nemoc. pásmovou nemoc si pořídíte tak, že během dvou týdnů navštívíte velký festival v cizině a vzápětí velký festival v milené otčině, na hroudě rodné, čerstvě do unie integrované. pásmová nemoc se projevuje pocitem zmatení a neschopností uvažovat v rozměrech velkého domácího festivalu: rozhodí vás, když za čtvrt hodiny přejdete z jednoho konce areálu na druhý, u stánku s krajovou klobásou marně pátráte po kenya fried chicken, kterým jste před týdnem ztrestali žaludek jak baroš dány a za hodinu si říkáte, co tu budete celý den dělat. nakonec tu chmůru zaženete pomocí známých ansámblů a konferencí se známými kreaturami v zákulisí, ale ještě pár dní bublá někde vespod, přinejmenším v podobě neodbytného pocitu, že ty minulý brody byly lepší. ale zatímco z českého brodu se dostanete domů za tři čtvrtě hodiny, ostrava je nám obyvatelům svobodného města rachotína, alespoň místopisně, přeci jen vzdálena. a co kdyby se pásmová nemoc vrátila?

o polednách letmo prostudujete dopravní zpravodajství a zvolíte cestu přes severní distrikty krakonošova. není, jak praví známé úsloví, kratší, o to však náročnější. zvláště, když vás v sedle uprostřed orlických hor přibrzdí tirák, pohybující se s kmetskou velebností. a tak se pan doktor za volantem kochá hodnotnou scenérií askiburgionu a koncert oysterbandu, který tolik chtěli vidět, se stává čím dál chiméričtějším. co dělat, ptáme se s černyševským.

v ostravě samotné hodlá cestovatel dostát image dobrodruha a tak povrhne solidním hotelem (ve skutečnosti mu zadavatel cestovní zprávy nehodlá proplatit ubytování) a vyhledá lidový hospic nedaleko proslulé věžní těže hotelového domu jindřich. poprvé povytáhne obočí, když u vchodu do domu uzří paní jurodivého tata bojs vzhledu v teplákách, která rytmicky povytahuje a spouští víko od přilehlé popelnice a aniž by si něco skřípla, vytrvale opakuje citoslovci "au." podruhé, když si prostuduje oznámení inzertního charakteru "na účet nenaléváme" a podobná, která se nacházejí u okénka, jež funguje dílem co výdejna klíčů, dílem co improvizované bufé se sušenkami, startkami s filtrem a desítkou místní provenience. potřetí, když se seznámí se spartánským pokojem, který připomíná vysokoškolské koleje, do nichž tak dvacet let nikdo neinvestoval (cestovatel jich pár prošel, takže o tom něco ví), a to ani hadr, koště a kýbl plný vody s čistícím prostředkem savo. cestou ven potká další spolubydlící, vyžádá si od muzikologa čekajícího venku (muzikolog má hodného mecenáše, jenž mu proplatí hotel) hlt čtyřicetiprocentní lihoviny a nehledanými výrazy popíše situaci. a tak, vnitřně zocelen, vydává se kulturně vyžít, věda, že tady bude pásmová nemoc krátká. "vždyť to jsou ty svěží a silné dojmy, které mi tak doporučoval doktor blutwurst," říká hrabě felix teleke z tölöke, a má pravdu.

k nim se záhy přiřadí i první z mnoha setkání s ochrankou u vstupů do areálu. jsou-li takové prohlídky prováděny korektně (a zde byly), rádi je akceptujeme; přesto si druhý den říkáme, že budeme muset po návratu domů požádat své blízké, jestli by nám alespoň ráno a večer neprohnětli batoh, jinak se budeme cítit trochu nesví. jednalo by se tedy vlastně o specifický druh pásmové nemoci.

první poznatek z areálu. zhruba každý pátý člověk, kterého během prvních pěti minut potkáte, je cestovatel až z prahaaa. ty potvory vám vlezou všude. druhý poznatek: stejně jako na rock for people, i zde se u stánků s pivem skví cedule hlásající, že hoši z prazdroje nemají s drakonickou cenou, za níž je festivalová pohonná hmota č. 1 prodávána, nic společného. to se na jednu stranu jeví jako alibistické, na druhou pochopitelné, protože žádat 24 kč za rapidně teplající tekutinu nevalné chuti je opravdu poněkud přitažené za vlasy.

ale kam se poděla hudba?, táže se zdeněk nejedlý. páteční obhlídku cestovatelé začínají na barvy stage uprostřed výstaviště. běloruský ensemble ur´ia je v programu anoncován jako tajný tip pořadatelského týmu. well... no... jaksi... muzikolog posléze dokázal nejlépe formulovat pochybnosti o shlédnutém, řka, že má neblahý pocit, jako by si občas zajímavá, občas rozhozená kapela dělala z diváků srandu. s týdenním odstupem cestovateli vytane na paměti leda kytarista a kapitán franc, hrající tak syrově, že by všem druholigovým klonům white stripes mohl z fleku dávat hodiny. jinak to bylo celé trochu zmatečné.

a teď přes řeku. zřícenina hradu na horizontu, toť učiněná kulisa ke svatbě upírů! (opět felix teleke z tölöke). než se tam však vypravíme, je třeba okusit hlavního pódia, na něm něco mainstreamu a zároveň ohledat terén. právě tady se pořadatelům podařilo docílit možná nechtěného, rozhodně však účinného efektu: festival má vlastní odér. když postavíte několik stánků s různými druhy občerstvení proti sobě, srazí se vůně pokrmů v meziprostoru a vznikne tak ´efekt nedělní kuchyně´, který nenažraného jedince nutí něco si dát, i když to třeba původně neměl vůbec v úmyslu, dává místu šmrnc a v kritických okamžicích přebije i přilehlou baterii budek fy toi toi, pokud tato není pravidelně vyvážena. cestovatel věří, že to funguje.

výprava opět doplňuje pitný režim a z nedalekého pódia slyší, jak kdosi vyvolává jména ansámblu, který má vystoupit. úsilí pouťového vyvolávače se míjí účinkem a výprava si klade otázku, co je to za moulu (jaké podivení, když to pak nahlédnutím do bulletinu zjistí). monkey business hrají ve velkém stylu. členové výpravy viděli před dvanácti dny jamese browna a ačkoli se neubrání srovnávání - zvláště co se pódiového cirkusu týče - obstojí reprezentanti krakonošova se ctí. co soulovému pantátovi hermelínový plášť, to ruppertovi pyjamas. co brownovi ´master of ceremonies´, to zde roman holý, dirigující z levé strany pódia celou menažerii. soubor je zřejmě dojat a ústy principála tlumočí poselství o znamenitě fungujícím festivalu. tehdy to ještě bereme jako lichocení se publiku, posléze je třeba dát mu za pravdu. pásmová nemoc zapuzena, we feel better than john huss.

produkce v podhradí a na hradě na sebe plynule navazují. "jako soubor lokálního významu jsme byli odsunuti na lokální pódium, takže projekce, které jsme si připravili, nedopadnou tak, jak jsme si představovali," špičkuje uvaděč dalšího dějství. ale v pátek v noci není malých souborů. gothart, toť balkán, ale balkán s přívlastkem, rafinovaný ve stavbě písní a v aranžích a díky dechařům úderný jak laura a její tygři v nejlepších letech, tak, jak to není zaznamenáno na žádné její desce. oh!

první večer na hlavním pódiu uzavírají tata bojs, jak se na jedny z největších milostných zvířátek v české rock & popové zoo sluší a patří. daří se jim, i ten bublajz zpívá lépe než na desce, jenže než se cestovatel důkladně ponoří do nano-, futu- a bio- rytmů, je odlapen místními hodnostáři a odvlečen za nápoji. jsme-li ovšem přivítáni slovy "emil, ty máš v sobě dvacet procent ostravske krve, akorat o tom neviš," bylo by neslušné se zdráhat.

a už jdeme do finále, a za všechno vážně dík. bije druhá ranní a ačkoli ještě víme, která bije, na jeden den už je toho opravdu dost. zítřek bude vyžadovat celé muže a ženy.

sobota

okolo lesa pole lán, hoj, po sokolské kráčí pán, osvěžen na duchu i těle, na colours pílí si to směle, arci nevyspán.

při podobných cestách do trutnova se mu osvědčilo zahájit den studiem denního tisku v kavárně, pokud možno zahradní. v tomto městě ovšem favorizuje podnik pelikán, důvtipně umístěný v sedmém patře mrakodrapu poblíž náměstí; díky tomu se z oken podniku otvírá luzné panorama různých městských částí, ano, i bazaly hills, trochu industriální, ale podnětné. dnes z toho ovšem nic nekouká: strohé oznámení hlásá, že po dobu festivalu je kavárna uzavřena. hanba! nezbývá než zvolit zahrádku nedalekého baru, prostudovat denní tisk a sledovat, kolik lidí korzujících kolem je vybaveno páskami hlásajícími příslušnost k festivalu. hodně.

krátce po polednách se cestovatel schází s muzikologem na hradním nádvoří. oba pohodí uzdy od koní štolbům, přijmou pohár s medovinou a jmou se sledovat tré minnesängerů, jejichž s.r.o. se nese název niorek. s jedním zemanem z niorků pojí muzikologa pouta takřka pokrevní, což je zhruba v půli produkce zvěstováno davům (uveďme zavčasu, že minnesängeři, vyzbrojení kytarou, citerou a cellem, hudou písně moravské: při zkoušce trochu jako rolling stones unplugged, v rámci produkce v tradičnějším posazu a pohříchu poněkud potichu). muzikolog na svých hudebních spanilých jízdách přestál čelní náraz s finským folklórem a zmíněného zemana z niorků uhranul s výsledky nárazu velice velmi, tak, že jeden vzorek obohatil i niorek, resp. jeho repertoár. a když zeman z niorků příslušnou píseň ohlásil, pravil, kdože ji souboru zprostředkoval a pokynuv příslušným směrem, pravil, "to je ten ošklivej člověk napravo od pódia." přátelské slovo v pravou chvíli. muzikolog šel si pak soubor vyfotografovat. jedva se však usídlil pod pódiem, vzbudil nevoli dvou dorostenek. příčina se vyjevila vzápětí: jeho korpus bránil jim ve výhledu na citeristu souboru, jejž zbožňují tak, jako jiné dorostenky sámera issu a jiné mediální výhonky. v zákulisí byla pak scénka příčinou nemalého obveselení.

zde se cesty obou výzkumníků dělí. muzikolog, věren svým ethno rachid taha spádům, peláší přes řeku shlédnout docuku, cestovatel, věren záměru šetřit silami, spočine v půli cesty na kava kava. nikdy se s nimi úplně nesrovnal: až tady mu přijde k chuti dvé dechů, uhrančivý fulgoni a pádný rytmický dvoutakt. jen ten psychedelický ošial, zdá se, v horkém odpoledni nefunguje tak, jak by měl. space rock, který se postupem času přeci jen mění ve spací. krátce před třetí si cestovatel řekne, že ohledání terénu stačilo a vydá se v ještě teplé stopě soudruhově. než se na hlavní scéně výstaviště uchystá další chod, jde se na chvíli zpotit do stanu, který nabízí možnost spočinout v na pohled pohodlných fotelech a zjistit, co starší kmene banikpiczů na pow-wow delegovali. facing west trio se jeví co důstojní reprezentanti. jazzrock. a pak, že můzy fúzi nepřály. deset minut ve stanu se zdá být dobře investovaných.

pow-wow deklaruje se jako akce multikulturní. nejlepší potvrzení předpokladu skýtá scénka před algida stage krátce před půl čtvrtou. cestovatel dorazí, konstatuje, že soubor, kvůli kterému přišel, se stále ještě chystá, i jde dodržet pitný režim. tu se zastaví. nastraží uši. zkoprní. je to možné? je, zmýlená neplatí. to, co se ozývá z reproduktorů před nástupem ukrajinského ensemble haydamaky, skutečně je píseň tancovačkového zespólu zvlášňý škola, píseň, která slouží co hymna cestovatelova mileného vojště, jež v březnu 2001 svedlo sedm bratrovražedných bitev s bojovníky kmene vitků, vedenými vladykou z kravař. nic není nemožné. colours open!, říká si okouzlený cestovatel a ještě ve frontě na rudegast desetistupňový synkopuje si pro sebe rááádek duda!, magickou mantru oněch pamětihodných dní.

kouzlo vzpomínek, milý ignáci, zašveholí felix teleke z tölöke, v průběhu pow-wow již potřetí. a pak cestovatel přidá do kroku. one step beyond! když před dvěma lety putoval polabím v lovištích litoměřických, jimž vládne velký šaman hanzl, zahořel pro ska & reggae na ukrajinský způsob plamenem, jejž těžko uhasit. to odpoledne opět vzplane do výše. kapela hraje s vehemencí a chutí. zvukař ji nešidí. lid pod pódiem je lapen. zatím to nejlepší, co bylo na pow-wow slyšet, a to se dosavadní konkurence vesměs neflákala.

když haydamaky končí svou easy ride, vynoří se z davu muzikolog, pronese pár obojakých poznámek k docuku! a pílí opět na východní břeh řeky. cestovatel setrvá v rozpravě s domorodci na témata, která se do cestovní zprávy nehodí a posléze si zopakuje stopování muzikologovo přes lávku unie. ani nathaniel bumppo alias sokolí oko z románů cooperových, ani hrdinný rozvědčík jirka hradec nebyli by úspěšnější: muzikolog je dopaden na hradě a nebýt hudby, tolik účinného opia mas, byl by podroben výslechu dle metod dzeržinského. jenže noc má patřit arábii a podvečerní předkrm, jehož členové slyší na jméno duoud, jeví se co věru důstojný. cestovatel to s potěšením tlumočí náčelnicí pow-wow, když se zrovna mihne kolem.

když o hodinu později sólo pro dvě loutny a přednatočeného bubeníka skončí, projde branou, v jejímž levém rohu jsou jak ve špatné frašce vyskládány nemizící stohy elle, magazínu pro správný názor o životě, vesmíru a vůbec. existuje nějakých 67 způsobů, jak zaručeně přežít pow-wow v zemi banikpiczů? a pokud ano, jak to, že o nich elle dosud nepsalo? co nebohé ženy, které se dostanou do lovišť banikpiczů bez nezbytného průvodce tohoto typu? o nich pak vlajková loď vydavatelství hachette & filipacchi jistě uveřejní příběh, anoncovaný na obálce šťavnatým titulkem, medituje cestovatel, kráčeje do podhradí. a protože podobně nesouvislé úvahy jsou neklamnou známkou duševního opotřebení, odchází opouští pow-wow, aby se resuscitoval v některé z přilehlých taveren.

"za bránou lesa se děje jiný děj," praví pan linhart, úředník drážní ve velké praze a nositel řádu majerovy brzdové tabulky. v taverně za kostelem sv. priora na náměstí se rokuje o povětrnostní situaci, za pachatele anoncované klimatické změny, která má přijít další den, jsou označeni "zasraný pražáci" a pow-wow jako by najednou bylo někde daleko. cestou zpátky začíná pršet, naštěstí ne nadlouho.

čas oponou trhl a v podhradí se mezitím přichystali urban trad, přišedší ze země belgické. nejdřív se cestovateli líbí. pak znejistí. pak si říká, že na corrs říznuté bruselským souborem písní a tanců není naložený a vydá se přes řeku. šťastné rozhodnutí. po pěti minutách obcování s gulo čar na barvy stage zapomene, kam to vlastně chtěl jít. ti brňáci nehrají jak z partesu, hrají ještě lépe, jak utržení z řetězu. "ty snad museli držet tejden na samotce," říká si okouzlený cestovatel. živelné. živelná. smršť . padá tma a pow-wow má nový vrchol. jediné štěstí hlavních hvězd je, že nemusí nastupovat na stejné pódium.

čas hvězd (a mandragor) přijde za hodinu. mezitím se cestovatel po drahném čase setká s muzikologem a vzdá hold jeho famóznímu krznu zelené barvy, zakoupenému u stánku s orientálním tovarem. muzikolog získává válečnické jméno alternativní aleš. obě stany vyjadřují své uspokojení nad průběhem dne a soustředí se na hlavní chody dnešního menu.

k tomu prvnímu cestovatel vzhlíží s lehkou nedůvěrou. k natache atlas si vybudoval díky jejím posledním deskám, na jeho vkus příliš uhlazeným, spíše rezervovaný vztah. po čtvrthodině se - rezervovaný vztah - rozpouští kdesi v davu. alespoň do chvíle, než paní přepustí pódium jejím doprovazečům, kteří se pustí do spřádání bohatých rytmických sítí. když se natacha vrátí, má cestovatel pocit, že cesta zpátky do první poloviny koncertu je jaksi zarubaná a madam proplouvá ke konci svého představení čímsi, co vodáci nazývají volej. o půlnoci je konec. kde dobít baterky? na barvy stage. pódium už dnes v tomto punktu posloužilo dvakrát, poslouží i potřetí. kanjar´oc smiřují cestovatele s nepříliš milovaným hip hopem, s pokročilou hodinou i s úbytkem sil. a už jdeme do finále, a za všechno vážně dík, zas přijdem a možná...

ne možná, určitě. ten mafiánský vymahač výpalného, který se klátí pódiem jako sakura ve vichřici, je předpokládaný zlatý hřeb festivalu - a předpoklad koncertem učiněn jest. cestovatel viděl rachida tahu před dvěma lety v albionu, zamlouval se mu. po dvaceti minutách jej opanuje pocit, že milý arachid tehdejší koncert odflákl nebo před ním něco špatného snědl. až teď vidí, co dokáže uhrančivý zpěvák - deklamátor, kytarové riffy s kadencí nám známého samopalu vzor 25 a hypnotických rytmů, které nejsou z tohoto světa. asi dvakrát zapípá během koncertu telefon. tenor zpráv - dotazů je stejný. "je to mozny?" vůčihledě.

nad finále sobotní noci spusťme milosrdnou oponu. jen tolik řekněme, že východ slunce nad náboženským komplexem má mnoho do sebe, probuzení po čtyřech hodinách těžkého spánku už samozřejmě podstatně méně.

neděle

když se cestovatel probere z mrákotného stavu, sbalí si svých pět švestek a s ulehčením opustí dům s podivnými nápisy a obyvateli, o popelnici nemluvě. zasraní pražáci se zřejmě lekli rozhořčeného lidu v taverně a místo období dešťů žhaví vylidněné ulice v centru města slunce, které jako by se rozhodlo ukázat, že i ono se dokáže vzepnout k velkým výkonům. včerejší kavárna nepřijímá. nevadí. "když nedá nám tahle, dá nám nějaká jiná," vzpomene si cestovatel na jednu ze zapomenutých lidových písní z kraje plzeňského a o polednách naslouchá pod slunečníkem v příslušném podniku rozpravám obyvatel žírné hané o jejich pracovní sobotě v zámku a v podzámčí, resp na hradě, v podhradí a za řekou. s uspokojením zjišťuje, že mají mnoho společného. neméně potěšen absolvuje rozhovor s ještě zuboženějším kolegou - cestovatelem, který upadl do tenat filmového pow-wow v górodě karlovy vary a zcela zmaten slibuje historku o jeho nabubřelosti, gosudaru krakonošova a dalších elitách, kterou ovšem není schopen do telefonu reprodukovat. to by se tady stát nemohlo, říká si s ulehčením cestovatel a odchází vstříc poslednímu dějství.

scenérie nese smutné příznaky blížícího se konce. z black sir bob geldof meadow zmizela v průběhu dopoledne pódia i stánky s komoditami a prázdnou plochou bloudí několik osamělých postav. těžiště nedělního odpoledne a večera se přesouvá na východní břeh řeky, kde několika tu- i cizozemským kejklířům připadla čestná povinnost vyspárovat program tak, aby tento co nejplynuleji doskákal až k pánu z geldofova, význačnému dobroději. většinou se proto věnuje společenským aktivitám v cestovatelském klubu v nejvyšších patrech hradu, naslouchat stesky starších soudruhů, že ten vyjetej volej neměli pít, probírat novinky v oboru, pomluvit nepřítomné cestovatele (nezřídka v souvislosti s konzumací vyjetého oleje a jiných delikates na jiných akcích). a průběžně vykonávat výpady do podhradí. neboť "kdo chce znát duši lidu, musí naslouchat jeho písni."

a znát místní kulty. jinak by nepochopil, proč banikpiczové v podvečer nesmetli svého bývalého výtečníka pastouška z jízdy kelímky z pódia a omezili se pouze na bezzubé manifestace nevole typu "radek, nepičuj a hraj!" , když zchmelený mistr uváděl své písně sáhodlouhými proslovy bez hlavy a paty. že jeho kolegové udrželi produkci souboru v únosných mezích, lze z jejich strany považovat za velké vítězství, pravda, vítězství pyrrhovo. zvláště těm, kteří viděli památnou performanci ve zdejším televizním pořadu mladí neřádi mohl vytanout na mysli název knihy miroslava ivanova požár národního divadla aneb příliš mnoho náhod. druhý kultovní soubor je místní a podstatně snesitelnější verzí těžkého pokondra a působí, jako by spadl z porty - tak, jako majka von gurun spadla z něba.

při podobných zábavách se krátí čas do večera. a pak je krátce po osmé a finis coronat opus. význačný dobroděj rozumně navršil haldu irských kozumplicí a prastarých písní z dob, kdy přesvědčoval okolí, že nikdy nemiloval evu braunovou. občas si dovolil připomenout davu, že před třemi lety vydal naprosto průměrnou desku a že tuto neblahou sérii letos snad prolomí. dav to přijal s blahosklonným potěšením. konec se blížil mílovými kroky a ve veškerenstvu se zřetelně rozšířil pocit, že dobrá věc se podařila. byl to šlakovitě vyvedený víkend. a citrus na to!

při posledním přechodu lávky potkáme tré spoluobčanů v pláštěnkách velmi řvavých barev. přecházejí řeku s velebností bílé paní. ačkoli neprší, mají kápě přes hlavu. "ku-klux-klan?" otáže se kolegyně.

"nejspíš to byly ty colours of ostrava," odtuší cestovatel.

see you next year.

emil holub
foto: dudyn

 verze pro tisk

související články::


 
informační kanály 


 
nejčtenější 

>> fotoreport:: blues alive XXVIII (čtvrtek)
 
>> fotoreport:: slunovrat winter edition 2024 (sobota)
 
>> fotoreport:: blues alive XXVIII (pátek)
 
>> fotoreport:: blues alive XXVIII (sobota)
 
>> fotoreport:: slunovrat winter edition 2024 (pátek)
 
>> fotoreport:: olympic v gongu
 
>> fotoreport:: mirek kemel v barráku
 
>> fotoreport:: folk metal pilgrims 2024 vol. 9
 
>> fotoreport:: colours of ostrava 2024 (středa)
 
>> fotoreport:: gothic iglau v jihlavském dko
 

 
:: domů :: rozšířené hledání :: fotky :: reporty :: muzika v mp3 :: o nás ::
 
 © 2002 ov-kluby.net

  design by lucinka & strejda