masivní festival::
masiv je pro mě spousta vrcholů, něco co nepřehlédnete, díky dešti třeba i výzva
nebo zkouška, těžko s ním něco uděláte, on ale určitě udělá něco s vámi. letošní
colours nebyli jen ve znamení ženských hlasů, jak bylo plánováno...
začátek colours::
zlatu se dá za její vizionářskou dramaturgickou činnost odměňovat zlatými a cennými
soškami každý rok, ale stejně je to málo. sošky svou hodnotu udržují, kvalita jejího
umění stoupá. první den byl sestaven nesmírně prozíravě. dát jako první koncert
devu premal s mitenem, v kostele, mi nejdřív moc nesedělo – nemělo by se
otvírat něčím živým? bubny, barvy a tak? ne. naopak. meditativní a medové zpěvy s jen
drobnou příměsí civilizovaného světa nás dokonale uklidnily a naladily. soustředění
na podivná slova ve starých jazycích, přecházelo do laskavého brumenda a sborového
zpívání manter, které minimálně ve mně opravdu způsobilo zvýšenou rezonanci. i když
bych to normálně nepřiznala, cítila jsem ji ještě dlouho. dlouho poté, co ukončili
koncert přesně tak, jak se k nim hodí. poprosili nás, abychom už netleskali. abychom
se jen radovali z toho, co bylo, radovali i z nastoleného ticha, kousíček si ho vzali
sebou, a pokud budeme chtít, znova ho přinesli v sobě, až na ně přijdeme příště.
zahájení::
jsem moc ráda, že letos nezůstalo jen u euforického uvítání zlatky, primátora a výkonné
ředitelky. colours potřebují extraordinární úvodní pompu/bombu. dostalo se jim
ho – od vladivojny la chia a jiřího sedláčka (herec národního divadla
moravskoslezského - pozn.red.), který poté moderoval právě hlavní scénu. napínavý
hudební podklad, vladivojna v křiklavé červené jako neohrožená toreádorka nahánějící
pohledem i všemi tělesnými projevy strach a sedláček jako nezkrotný býk. svými rohy
ze štětců namaloval na bílé toreádorské plátno automatickou malbu plnou zářicích
skvrn – symbol letošních barev.
přivítejme jana garbarka.
hvězdu, o které se snad napovídalo nakonec mnohem víc než o sinead o´conner nebo o komkoli
jiném. není divu. začínat fest evropského významu mystickým něčím s jazzovým něčím,
to je odvaha. navíc je garbarkova hudba opravdu náročná, jeho spoluhráči profesionální
lahůdkáři, doslova a dosóla, a bylo otázkou s velkým otazníkem, s jakou reakcí se
to sejde. někde jsem slyšela, že přišlo skoro deset tisíc lidí. není to tak růžové,
jak to zní. mnozí celý koncert prokecali, mnozí odešli v půlce, mnozí před koncem.
mnozí se k ovacím ve stoje postavili jen ze slušnosti a mnozí ani netleskali – jen
tupě zírali na překrásné pódium s měňavou blánou. ano, bylo to nepopsatelné, ale
místy také zdrcující. tisíciruký ale i zpěvavý čarovný gurtu, zarputilec
garbarek a pianista rainer brunninghaus předvedli nejvyšší podobu umění.
objev colours::
stoprocentně aim, aim z itálie. jejich nahrávky na mě neudělali vůbec dojem a nešlo
mi do hlavy, proč má tenhle průměr dokonce dva koncerty! když jsem se ale vzdala
animážového bárty a s těžkým srdcem i polyfonních korsičanů na českobratrské, dostala
jsem za odměnu indie rockový koncert par excellence. je škoda, že materiál na webu
nezní poutavěji než čeští clou, ale naživo jsou od prvního momentu k zulíbání (na
rozdíl od the violet burning, kteří jsou naopak z uší do uší dost nudní). nemůžete
od nich odtrhnout oči. jejich jižanský temperament a muzikantská vášeň jim lezou
ven i očima a už při dozvučování byli sexy. frontman marco fiore umí řvát, šeptat,
zpívat, je herečka, chvílemi holčička, hlavně ale propadá stavům. všichni tři se
tím nechávají totálně pohltit. tak musel vzniknout emo-rock a tak by se měl prožívat.
jako to prožívají oni. fiore se plazí po zemi na zádech, trhá si tričko a sóluje
jenom pro tu jednu, marco si přivádí infarkt a bubeník matteo, a to mi na na místě
vyrazilo dech, při největší gradaci skladby přeřve bez mikrofónu nástroje i zpěvy.
(viz youtube).
a přitom to nebyla depka. jen obrovská síla, nekontrolovatelný projev života
muziky. u nás mi to takhle ještě nikdo ukázal.
hříčka colours::
tak tady bojuje šamanka tanya taguaq s nedůstojným pražským výběrem II.
jako úplné štěně, tím spíš ve vodách bigbítu a českého undergroundu, jsem zažila
velké překvapení. chcete vědět, jak absurdně jsem to viděla já? kocáb je kocábka,
jasné. k tomu ale chlapík, který to válí na šestistrunnou basu, samozřejmě slušné
zázemí letitých instrumentalistů a vrcholné číslo, už ne gumová maska kultovní
stařecké tváře ropotáma, "slečna zpěvačka". krutá černovláska, rozkročená s výpadem
k publiku, v závodní černé polstrované kožené kombinéze vřískající do mezičasů
kocábových popěvků. měla jsem to štěstí vidět reakci mladých italů. připadalo jim
to zábavné, v karikaturním smyslu. bylo to pro ně i pro mě podobné "uau" jako vidět vítěze
jakési řady eurosongu – ty hustě maskované až odporné lordy. nebudu ale zatajovat i druhou
stranu mince: publikum zuřivě poskakovalo, trhalo košile a zažívali skoro-zapomenuté
buřičské orgie z mládí. proč jim to nedopřát? samozřejmě, zvířecí královna, žena a mnohem
víc, která šelmovitě ulovila, co jí zavonělo, nemá obdoby a tím pádem přinejmenším
jeden velký prim. její projev se nedá nazvat zpěvem, ale patřičná slova na to taky
nemáme. orgasmický jekot, hlubinné ponory odněkud z medvědích nor, kočičí vrnění,
zvuky dřeva a bouřky... kolik může existovat lidí, kteří to dokážou?
ženy colours::
lou rhodes, paradoxně avizovaná jen jako malinká star, sinéad o'connor,
noa a inga liljeström. čtyřlístek, co nosí štěstí?
noa měla asi auru jen do 150. řady, protože okouzlení předních linií nechápu. byla
příjemná, má moc hezký hlas, její písničky jsou milé a umí to s perkusemi, ale... prostě
ale. možná si za to můžu – odsuďte mě.
vlastně přijednom rovnou i za to, co povím o sinéad. tři písničky mi stačily. zásadně
neodcházím z koncertu dřív, ale sinéad byla prázdná jako krabička cigaret na konci
večírku. její půvab, ten fyzický, hlasový i duchovní, byl buď legendou, nebo dar
na dobu určitou. víme, že se sebou nenakládala dobře. řekněme, že její příjezd a nakonec
regulérně odehraný koncert plné délky byl jen poloviční výhrou. kdo čekal hodně,
možná odešel smutný.
za to po inze zůstala vůně noci, odstín měsíce a rozmazaná krajina. vždyť je přece
noir... v tmavě zelených šatech šahala po červeném telefonu a zpívala přes něj
jako sestřiky z cocorosie, když se nikdo nedíval, plazila se tónem až k nám a vyvolávala
björk. a přece měla něco svého - osobní magii a pronikavý vzlyk.
magická je i lou rhodes. její hlas si nespletete. byla mi bližší těch deset let
spjatá s andy barlowem v lamb, ale jak ona sama říká, písně, které složila,
fungují i bez techniky. jejich původní zaškatulkování do trip-hopu se jí
protivilo a už s první sólo deskou jsme poznali proč. je vlastně folkově založená,
nejraději vystupuje sama, nepotřebuje nic a nikoho. já bych ji viděla raději
znova s andym, ale intenzivně jsme reagovali i na opravdu okleštěnou verzi věcí
jako gabriel nebo rain.
průšvih colours::
myslím, že to mohl být i záměr, ale taky si myslím, že je to jedno, co původně
chtěli. prostor, který byl vyhrazen pro divadla ani jednou ani trochu nevystačil
potřebám návštěvníků. já osobně jen nakoukla na stav před branami, když měl začínat
dušek, a bylo to velice neutěšené. mít na festivalu tři republikové premiéry a nechat
je na tak malinkém a nedotáhnutém plácku, to je jedním slovem přinejmenším a slušně
řečeno škoda...
no a potom recycler. mohli být úžasní, ale nesměli by se zbořit už před
koncertem. zvesela to zachraňovali špatně vyslovenou omluvou "sorry, we have a technical
problems", ale jaký technický problém mohl mít basák, který se prostě jen
nedokázal trefit do rytmu? taktně pomlčím o tom, že dj i mc chvílema ne a nemohli
dopasovat desku na gramec...
ponocování colours::
první jsem si odtančila v hodně dovádivém stylu. vtipní dandy warhols to
umí zaonačit tak, abyste jim šli na ruku a nepoznali, že vlastně opravdu jenom vykrádají.
blur, oasis, gorillaz, coldplay - toho bylo, co připomínali, s každou skladbou jinou
star. když tím ale takhle baví, je to snad i legitimní. další noci ukončovali narcotic
fields a please the trees. jejich živé výkony mě pořád ještě těší a naplňují.
a nejenom mě, soudě podle obsazení tentu v skoro ranních hodinách. mám z nich
ohromnou radost. nová vlna českých kapel. díky bohu za ně.
goldfrapp colours::
best of. dokonalí, božští. prostě nejlepší, úplně nejlepší.
bonbonek colours::
koop. koop se svou duhovou hudbou plnou cingrlátek, kudrlinek a sladkých melodií. Skvostná, neustále se převlíkající hilde louise asbjornsen, koketností silně evokující marylin monroe a nonšalanci žen z dob smyslných swingových kabaretů, nás dokázala elegantně roztančit i v několikacentimetrové vrstvě bahna. Byla k nakousnutí, zahalená do zvuků moře, kláves a vibrafonu. Byli jsme z ní celí pryč. Škoda, že na pódiu je zase dost dlouho neuvidíme. Oficiálně oznámili, že se stahují do studia, chystat a točit novou desku (ano, úsměv, prosím).
neděle colours::
u krásnohlasé i krásnonohé bittové se stalo, co bylo očekáváno – do kostela
se dostala jen malá část z těch, kteří jsme jí uhranutí.
naivně jsem doufala v osvěžení craigem adamsem a jeho gospelovými přáteli.
při druhé písničce se ale strhlo, co už každý ví, a vytleskávané, snad průtrží
ještě vášnivější "halelujah!" si křičel sám, i bez kumpánů, kupodivu ještě dost dlouho.
během krup, řevu dívek a arktického ochlazení jsem i já, než jsem došla domů,
propadla panice a zoufalému černovidění. zázrak a dvě vodky mě dostaly nakonec
už jen na j.a.r. superhero klempa nás přivítal v brně, rozpařil viktoříka,
ten zase bártu a ten nakonec ukázal pupík a zavzpomínal na alice.dní éru (rozuměj
"odhodil akademičnost", se kterou si ho poslední dobou všichni spojují, a zařval
si). jedinou vadou a pihou na kráse groove jarům vmáčkla produkce – zkrátili je
na polovic, protože bylo třeba nadehnat čas na divočení s gogol bordello.
respekt všem, kteří si počkali a užili. jako loni se opět neslo "kdo neviděl gogol,
jako by na colours nebyl". já byla. ještě teď to cítím.
vesna
čtyřdení hudební maraton odstartoval ve čtvrtek 10.07.2008, melancholické
duše jistě potěšil jan garbarek group & trilok guru vskutku vytříbeným
jazzovým vystoupením, my ostatní jsme vyzkoušeli pár festivalových
desítek z plastového kelímku a hurá na disko partizani - šou v balkánských
rytmech v podání shantel & bucovina club orkestar. příjemný koncert
sestávající z předělávek a interpretací všelikých nejen balkánských lidovek.
místy však mohl mít posluchač pocit, že skladbám schází plnost a troufám si
tvrdit, že kupříkladu česká kapelka gothart na svém albu rakia'n'roll ztvárnila
písně z repertoáru bucoviny o poznání lépe a energičtěji.
můj páteční program zahájila jesenická stálice priessnitz, odehráli
tradiční set písní a došlo i na klasická švedíkova "okna" - tedy
úsměvné výpadky v textech skladeb způsobené nejspíše místním parnem ve
spojení s nemalým množstvím alkoholu. po chvíli bloumání mezi
jednotlivými scénami se na černé louce rozzářila jedna z mých osobních
festivalových hvězd - australanka inga liljeström s kapelou. z dechberoucích
aranží spojených s šarmem a nonšalancí této půvabné a obzvláště nadané zpěvačky
běhal mráz po zádch. zpívajíc šeptem do rudého telefoního sluchátka, v zádech
jemné smyčce violoncella a broukání kontrabasu a těžké údery bicích. vskutku
úchvatný hudební zážitek.
v sobotu okolo třetí jsem s chutí shlédnul ukázku ryzího grunge v podání
aim - trojice zapálených muzikantů drásajících táhlé kytarové
rify, trhajících hlavami a mlátících do bubnů sice nikterak rychle,
zato však s vervou. lou rhodes z the lamb doprovázená pouze akustickou
kytarou byla sice kouzelná, vydýchaný přecpaný stan a hlasitá muzika
ozývající se z nedaléké hlavní stage mne však po druhé písničce
odradila. o mnoho lépe jsem nepochodil ani u psalm drummers - svým
hráčským uměním mne nikterak neuchvátili. sergent garcia byl
přinejmenším příjemným tanečním zpestřením, konec jeho vystoupení však
vyšperkovala první ze série táhlých dešťových přeháněk. v mokrých
sandálkách jsem následně probloudil vystoupení sinéad o'connor, daby
touré a goldfrapp. déle jsem se zastavil pouze u dabyho touré - jeho
nevtíravý pop po mauretánsku měl vskutku něco do sebe. hezký koncert
odehráli i mohelničtí toto nono, škoda jen horšího nazvučení - větší
pódium by téthle početné partičce se dvěma sadami bicích bylo jen ku
prospěchu. další bouřka pak uřízla větší polovinu z mnou velice
netrpělivě očekávaných švédů koop, nakonec jsem se přeci jen odhodlal
vyběhnout do deště a ani trochu jsem nelitoval. jakožto milovník
stařičkých swingových kapel jsem byl záhy vtažen do víru jazzových a swingových
rifů, tanečků a gest. to vše v poměrně moderním hávu, zpracováno decentně
a s grácií. pro mne jednoznačně nejlepší záležitost letošního ročníku colours.
zamračená neděle pak půsopila spíše jako mdlá afterpárty - craig adams
a jeho gospelová družina odehráli jednu skladbu a následně byli
odříznuti běsnícími živly od zdroje elektrického proudu. po řádné
kroupové spršce pak odehráli několikero fláků unplugged. diváci
toužící po dunících rytmech a řvoucích kytarách mohli zaskočit na
koncert 100° v nedalékém stanu. já osobně jsem byl nucen protrpět
koncert cartonnage (omlouvám se, ale nesnáším osmdesátá léta v muzice...),
hodinku pročekat v blátě abych následně zjistil, že čert ví z jakých důvodů
bylo posunuto vystoupení budoáru staré dámy a užil
jsem si tak přesně jednu jedinou poslední píseň jejich koncertu. tosh meets
marley zvučili pekelně dlouho, odehráli pak sérii starých reggae
fláků při nichž se člověk mohl uhoupat k zbláznění... docela mile mne
překvapili les boukakes - francouzská partička se spoustou chytlavých
tanečních rytmů vyrysovaných zvukem darbuky a ozvláštněných zpívanou
arabštinou. a nakonec všemi očekávané vystoupení gogol bordello, hezká
šou - na první pohled spontání, na druhý už o poznání méně (kolem
kapely neustále obíhá skupinka pikolíků - jeden z nich má za úkol
přesně umístit červený kyblík, na nějž eugene hutz tluče paličkami,
druhý vytírá rozlité víno z lahve jíž kolem sebe zpěvák máchá, třetí
pak v mezičase otírá jeho polepenou kytaru a citlivě ji ladí...) to že
je vystoupení dopředu pečlivě nacvičené samozřejmě jen přispívá výtečnému
skákacímu zážitku, kterýžto nezkalil ani vydatný déšť doprovázející
poslední festivalový koncert.
nuže, třebas na přesrok.
jiří reiter 
související články:: |
