přes nemalou intimitu a niternost okouzlujícího a v podstatě téměř sólového
hraní basy, kláves a bicích, se toho večera zvuk tres hombres tmelil v jednu
jedinou harmonickou souhru několika nesourodých tónů. nezodpovězenou otázkou
však zůstává, jestli šlo spíš o zřejmou dominanci rozdováděného bubeníka
paula ahorna (mimoto nepřestávajícího neustále upozorňovat, že si se sebou
kapela přivezla nové cd, které si lidi okamžitě po koncertě můžou koupit a tak
pořád dokola), nebo se hrálo pod taktovkou kláves benjamina omerzella, který
ahorna nechal vyznít, zdůraznit a vyhrát se, jak nejlíp to šlo.
bezmála po prvních pěti minutách marně lovím v paměti, jak vlastně kapela zněla
před loňskou revoluční personální změnou tzn. do dubna 2003, kdy ještě koncertní
show stavěla na výrazném, pozornost strhávajícím frontmanovi a saxofonistovi
haraldovi krauterovi. těch pět předchozích jsem se snažila pochopit dřívější
neschopnost představit si "nové" tres hombres na živo. navzdory téhle rozporuplné
směsce obav a natěšenosti, tentokrát nedechová sestava vysoce překročila jakákoliv
moje očekávání.
vzhledem k vývoji tria se v jazzu, celkem logicky, hrály převážně tituly z nového,
filmem inspirovaného, cédéčka 35 mm - kapičku kosmická, hravá skladba
wunderland z říše divů, ve svém konci vysloveně explodující k něčemu nádherně
sytému a líbivému 1001 kaffee, která chvílemi zněla skoro jako šikovnější
vyimprovizovaná podehra k ostrovnímu guitar popíku či bezmála rozšafně symfonická,
dlouhým a ještě delším paulovým sólem okořeněná, oktobermond. do jedné z nich se
dokonce nepozorovatelně vpletla jakási podivná klávesová mixka, evokující mi
cosi mezi hóódně odlehčeným topolem, patrně zbaveného klinické deprese a tím
nejlepším jazzovým (navíc velice, velice dobře poslouchatelným) základem.
sic mírnou nezachytitelnost živého vystoupení (jak už to bývá podobným triům
neblahým osudem) na cd, mohlo by květnové, desetisinglové 35 mm sejít z vyšlapané
cestičky a narazit na širší, všeobecné nadšení. pro úspěch nutné dávky
sympatických, zajímavých a výrazných jazzových skladeb by se na něm našlo až až.
páteční večer se vzduchem nesla atmosféra o nic menší, než jaká sálala ze
samotných písniček. končím tedy byť prostoduchou, o to upřímnější parafrázičkou
samotné kapely a koncertu v jazzu: představte si jejich místo nejmilejší,
nejinspirativnější - vysoké, mlhou zahalené rakouské alpy třeba jako vysoko
nastavenou laťku současnému koncertnímu jazzovému jamu. ludva
|