víte co? tohle byl můj nejlepší mikuláš. možná i díky té pohádkové peřině, která
napadla, než jsem se vrátila domů... ale především proto, že jsem zažila nejlepší
koncert -123min. a to už jsem je viděla nesčetněkrát.
jediné, co mě trochu zamrzelo, a to hned při našem příchodu, byl pan zvukař. noblesní
postarší dámu v blůzce z plakátu jsem za zvukařským pultem vyhlížela marně. koho
jsem ale zmerčila hned u vchodu, byl michal žáček, a to slibovalo nesporně vylepšený
večer. čekala jsem, že se minuty budou aspoň první polovinu držet nového
repertoáru, přičemž jejich novinky bluesového či reggae charakteru měli úspěch,
ale už třetí skladba byla z těch starých, oblíbených, takže nikdo nebyl ošizen.
optimistický žáček fascinoval od prvního momentu na pódiu a znáte to, minuty jsou
na živo něčím nepřekonatelní. můžete být utahaní na všechny způsoby, ale ty jejich
skvosty vás nenechají apatickými. stačí chvilka, aby stihli kvalitně pobavit.
z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké stát před publikem a bavit ho. minuty se
ale pro tenhle účel snad narodily.
s úsměvem jsme zavzpomínali na naše hodiny hudebky, kdy jsme měli před lety na
nástěnce velký podzimní plakát shooba dooba. učitelka odpovídala, že je to "nějaká
začínající skupina hrající jazz, jmenují se mínus nějaký čas" :) ta skupina má na
kontě páté album - a to album, kterému naštěstí nechybí nic z toho, co jsme si na
nich od té doby zamilovali. jednou někde někdo prohlásil, že je z nich poslední
dobou cítit pop, ale kdeže! silné melodie měli vždycky, nápadité sklony k dokonalosti
taky, ale pop? ne, to ne. pravda, trocha té rockové dravosti přibyla, ale to neuškodí.
a geniální rytmus je tu jasný, vždyť jsou kluci jednou nohou ve funku. a opustit
bezpečné břehy jazzu taky nemíní. stačí se na ně podívat - jasní jazzmani. a vidět
je, to je vždycky radost. spolehlivě vyprodali dva večery v parníku za sebou a předvedli
takovou show, jakou nám neukázal ani sám velký maceo parker. fintičky typu kytara
zdeňka bíny vs. basa frederika janáčka už známe. ale přibyly novoty - zdeněk vs.
martin vajgl, kdy martin fušuje na hmatníku zdeňkovi, který druhou rukou obsluhuje
činely? jooo! :) a co teprve umění ostříleného frederika sestřelovat světla pomocí
americké pistole s vlaječkou "bang". to byste prostě museli vidět!
a co mě taktéž jednoznačně příjemně překvapilo, byl velký podíl orientálních
prvků a to zdaleka ne jen vokálně a zdaleka ne jen seven ways to heaven.
tehdy především vynikla podmanivost arabských a bůhvíjakých ještě fléten a píšťal
žáčka, které by svým hutným a jasným zvukem vydali na samostatný sólo koncert. a ti
čtyři dohromady, s celou tou svou hravostí a lehkostí, kterou budu např. bínovi
jako kytaristka navěky závidět, předvedli ten nejnadstandardnější výkon, postarali
se o bohatou nadílku, a usídlili se na předních příčkách žebříčku vrcholných
hudebních zážitků roku 2005. gratulujeme!
vesna
související články:: |