z pěti možných hvězdiček si za tenhle koncert do deníčku zapisuju deset až jedenáct.
v jazzu se zase až tak často nestává, že by lidi (včetně majitele) trsali do
úmoru a stírali si pot z čela, takže je jasné, jak dobrý tenhle koncert byl. všechno
to vlastně začalo ještě před začátkem. koncertu předcházela asi vůbec nejzábavnější
zvukovka, jakou jsem za posledního půl roku viděla. sobotního večera kapela čítala osm
členů, a to už je na mini pódijko v jazzu pořádně velké sousto. zvučilo se ostošest,
všichni se legračně vztekali, čtyři repráky, co si sami přivezli, posunovali z jednoho
 rohu do druhého. hodinu to nakonec trvalo. zato si ale asi pětkrát zkoušeli perfektní
(novou?) americu a nakonec to znělo docela dobře, takže jim budiž odpuštěno. i hajzlbabku
(ano, my v havířově máme v hospodě paničku, co o víkendech vybírá dvě kačky za wcéčko)
to vytáhlo ven od jejího stolečku a přenosného rádijka.
co se oblečků týče vsadili tentokrát všichni do jednoho na mix white stripes a migů
na posledním turné, čili pro neznalé bílá a červená. dominika po první písničce odhazuje
své společenské botky na jehličce a zpívá bosá a lá joss stone. a i když to při nástupu
vypadalo, že se parma přemění v electricboogiovou předkapelu, stejně se nakonec
roztančili do šílena. divokou mírou éteričnosti mi to trochu připomnělo energii,
s jakou se v prosinci pokoušela vladivojna rozhýbat unavený boomerang. na rozdíl
od ní se to kuličkám štěstí povedlo a někteří tanečníci byli dokonce textů znalí.
z prvního dema zazněla už pouze mr.merci, zato s obrovskou odezvou a šťastným (docela
blurovským) zvolání júhú, kterým ji parma prokládal. krom dvou nových věcí, volnější
(pokud si dobře pamatuju) something a rychlé funky pecky it´s over (my friens), které
se objevily na staronovém kuličkovém demu, nechyběly ani v lokálním měřítku hitovky
jako superstar a kosmickým dialogem zpěvák/zpívající bubeník odstartovaná mechanic
love. závěrem se parma, se stříbrnou vypelichanou parukou na hlavě, vrhnul vstříc
starým zlatým retro časům ein kessel bundes, čímž celý už tak dost hihňavý večer jenom umocnil.
kuličky štěstí, jaké jsem na den přesně před osmi měsíci viděla na takovém jednom
pidi festiválku ve studénce a kuličky, co byli v jazzu spolu neměly nic společného.
tam nejenže nikdo netančil, ale kapela sama nešlapala svojí síle a schopnosti ze
sebe pro diváctvo vytřískat maximum ani na paty. styčným vynálezem se stalo hlavně
vyfrontmanování parmy pouze (i když ve dvou pomalých písničkách si za klávesy stoupnul)
před mikrofon, kde má najednou o tunu víc možnosti rozdovádět publikum.
sečteno a podtrženo jsou v současnosti kuličky štěstí asi nejzábavnější kapelou
(nejen) našeho regionu. a drive ani talent za tou legrací nijak nepokulhávají. tohle
bude (spolu s tata bojs na inkubátoru) havířovský koncert roku.
ludva
foto: yngwie 
související články:: |
