"pohoda jazz" honilo se mi hlavou celý středeční večer.
přesně tomuhle druhu koncertů je parník šitý na míru.
přeplněný klub praskal ve švech a hrozilo, že bude muset být ušit znovu. ale dosti hloupých
tlachů a slovních hříček...
celý koncert sestával ze tří setů.
už po tom prvním yvonne, vracející se na pódium k dílu nambr tů, prohodila
směrem k jednomu z kolegů: "sežeň mi barovou židli, já už dál stát nevydržím...".
hned po usednutí na ni přítomnému diváctvu naznačila, že to není pro
lenost, ale pro stav, v jakém se nachází. ten je (a několik měsíců ještě bude) poněkud
jiný. byl to i důvod toho, že set třetí - závěrečný byl poněkud kratší, než předešlé, a asi
než sami chtěli. přece jen únava již v onu pozdní noční hodinu byla
patrná (jako gentleman však dodávám, že nikoliv na první pohled - grimasy však prozradily
pravdu). yvonne navíc celý koncert odzpívala naplno - bez jakéhokoliv sebemenšího polevení.
v pomale jazzových skladbách nechávali pánové z balzarova tria
klouzat nádherný hlas yvonne po klidných plochách, jež svými nástroji vytvářeli. v těch
rychlejších zas předváděli své mistrovství precizně hranými sóly. mělo to náboj, mělo to energii.
když pak do toho přimíchaly nějaké ty latinskoamerické rytmy, sama mateřstvím postižená
yvonne se nechala strhnout k tanci.
vděčné diváctvo odměňovalo čtyřlístek z pódia po každé písni bouřlivým
potleskem, který pak gradoval na samém konci celého dlouhého večera. s blaženým
pocitem klidu na mé jinak každodenním životem šramocené dušičce jsem si to brouzdal
husovým sadem směrem k tramvajové zastávce, kde vesmír nahradila stodolní...
velký třesk by se divil. dudyn
foto: dudyn 
související články:: |
