svého času nadějný hudební magazín filter vás rád zasvěcoval podrobnými instruktážemi
do toho, jak se stát slavným raparem nebo jak si zajistit kariéru úspěšného
manažera apod. já jsem tedy zbystřila a vyčíhla pár užitečných informací pro
ty, kteří se chystají na organizaci kulturních festivalů.
pominu-li propagaci, při níž se nejlépe prodává skutečně barvitý a nápaditý program,
jde především o to, zaujmout publikum už při zahájení. deklarovat kvalitu
festivalu a vystříhat se nudných oficiálních a neosobních projevů. je fikané
pozvat si k úvodnímu slovu celý regiment těch, kteří měli a mají s festivalem
co dočinění a každého nechat říct pár podstatností. a když k tomu přidáte i vtipnou
anketu s vtipnými umělci, máte nakročeno dobrým směrem. pak se můžete spolehnout
na klasiku, takového kalibru jako je němý erotikon gustava machatého, a dodat
tomu punc osobitosti. nejlépe tedy živou hudbou. nikdy se nespokojte s málem!
díky nedávnému laskavému uvedení tohoto zásadního snímku evropské kinematografie
českou televizí už víte, jak by to mohlo vypadat s tradičním orchestrem, ale
můžete udělat víc. třeba tradiční orchestr vyměnit za netradiční - za "zapomenutý"
orchestr pražského divadla archa. snivci, nestabilní to soubor, ve kterém
se od roku 1992 vystřídalo přes 100 umělců, je všemi mastmi mazaný a znalost
zákonitostí tvorby filmové hudby prokazoval nevídaně dobře. 7 statečných si
zaslouží vyjmenovat - jejich půl druhé hodiny trvající improvizaci se chvílemi
člověk poddával stejně ochotně jako "slečna dcera" olafu fjordovi na plátně. jak
také jinak, jsou to snivci... jaroslav kořán - bicí nástroje, perkuse, orloj
snivců (zakladatel, autor proklamace snivců); agnes kutas - zpěv, housle, viola;
ridina ahmedová - zpěv (zastoupila čínskou vokalistku feng-jün song);
marek šebelka - klavír, orloj snivců; petr tichý - kontrabas; milan
kramarovič - kytary; jan holeček - flétna, klarinet, bass klarinet, soprán
saxofon, midi saxofon.
počkejte moment. že nevíte, kdo jsou to snivci? neznáte je? račte zde. to mě tedy přivádí k další myšlence: informovanost
návštěvníků je nesmírně důležitá. neškudlete a dopřejte lidem možnost dozvědět
se co nejvíc. katalogy s kompletními přehledy, reporty i kritikami filmů
obohacený o rozhovory s tvůrci apod. je vaší skvělou vizitkou.
pak zvažte, jestli je chytré, stihnout vrchol festivalu už v jeho
první polovině. nemusíte být jasnovidci, abyste odhadli, že po koncertě moimira
papalescu&nihilist přijde stěží něco tak silného a budete kompletně zboření.
vstát v sobotu ráno na desátou/fimfárum2 bylo husarským kouskem. horší/vtipné je,
že vám toho o tomto koncertu moc povědět nemůžu. vždycky jsem tyhle samozvané
členy intergalaktické federace pozorovala z patřičné vzdálenosti. dokud si je
nenecháte vlézt pod kůži, nepochopíte, proč sebou lidi pod pódiem tak nesvéprávně
trhají nebo proč to celé působí tak notně psychoidně a dekadentně. tentokrát jsem
šla blíž. už po první skladbě jsme podlehli rytmu moimira jak městečko hammeln
krysařovi a moc víc toho nevím, protože stejně jako přiváděla sonja do transu sebe,
učarovala i nám. jistá jsem si byla ten večer snad jen tím, že i pohnutí
mysli a vyznání "music is our god" může být neskutečně naplňující. a vyčerpávající.
a nasnadě je tedy další otázka. zda dát sérii filmů, všechny pro prakticky stejnou
cílovou skupinu, natěsno během jednoho dne. zkuste zajistit dostatek volného času.
spousta lidí se totiž při své umělecko-investigativní byť by zdravé kulturní
chtivosti nedostane třeba 12hodin z kina ven a to má své nevyhnutelné následky.
když se potom schyluje k večeru, tady konkrétně v sobotu k jedné z nejzajímavějších
událostí festivalu, koncentrace, nadšení a vitalita jsou už déle nepřítomné. pokud
už tedy k takovému maratónu dojde, pamatujte, že každý večer musí být něčím extra výjimečný.
jan budař s kapelou "něčím výjimečným" je. zaujali ale nejen v pozitivním
slova smyslu. půvabná aranžmá, nápaditá, většinou založená na klavírním tangu a zdobení
kontrabasem a violoncellem, jsou v něžně melancholických eliščiných malých tísních
základ. a pokud jde o instrumentální provedení, ta malá taneční dramata byla
zvládnuta špičkově. ale jan budař, vtipný svým někdy roztržitě bezradným a někdy
důsledně strohým projevem, se v nejlepším světle nepředstavil. časté
cynické a sarkastické narážky na pana zvukaře, které měly pravděpodobně jen zastřít
jeho vlastní nervozitu popř. omluvit minimální technické problémy, totiž kazily
výsledný dojem. prakticky stejně jako jeho nedůsledná artikulace a příliš uvolněný
zpěv kazily nádherné morávkovy texty. (přehraně a nepřesvědčivě místy vyzněly i druhé
hlasy violoncellistky.) na druhou stranu měl možná právě i tenhle nezpůsobilý projev
svůj podíl na líbivosti dětinských balad jako "maminčin prs" nebo "tatínkovi".
jednoduchost je v rukou umělců někdy obrovskou zbraní. klíčem k důvěryhodnosti,
na kterou musíte během vystoupení eliščiných písní přistoupit, abyste si jej mohli
skutečně prožít. teď je asi jen otázkou času, kdy eliščin band se svým velkým
potenciálem v podobě netradičních písní vydá album a zaujme, ale jestliže ztratí
něco ze své milé komornosti a krásné naivity, možná toho zůstane z jejich současného
kouzla, které omlouvá neprofesionalitu, málo.
a ještě vám povím o ullisses IV "vyhlášeného" mikolaja trzaszky,
přičemž zkusím absurditu celého "koncertu" vylíčit co nejvěrněji. on sice vyprodaný
sál kulturního střediska propadal chvílemi nadšeným ovacím, ale nenechte se zmást.
tento saxofonista je polák, stejně jako většina publika. a nic proti severním sousedům,
jejich srdečnost, styl i jazyk mám vlastně moc ráda, ale přiznejme jim i silné
vlastenecké cítění a zaujatost. a tyhle ovace byli jen jasnou deklarací jejich
vyhlášené solidarnosći. čtyři chlápci na pódiu nerespektovali zákony hudební
kompozice ani v základních rovinách. žádný rytmus, žádná melodie, žádné téma,
chaos. nabubřelé exhibicionistické sólíčkování od prvních tónů nebralo konce a jeden
hráč jakoby neakceptoval druhého. najednou jsem začala doceňovat krásu ticha.
tvrdě se ohrazuji proti nekontrolovatelnému free jazzu, který skvrní dobrou
pověst a čest jazzu jako takového. ano, asi jsem postmodernista, ale nebudu
si přece hrát na pokrytce. je pravda, že jsem byla za taková silná slova důrazně
pokáraná, ale nic si z toho nedělám. dozvěděla jsem se totiž jen tolik, že jsem
na pochopení tak vysoké formy jenom příliš omezená. jenže v tom případě je stejně
omezených i dalších 30 mnou dotázaných, čechů pochopitelně. tedy poučení zní:
prověřte si, co zvete - vždycky, všechno, osobně.
a pár rad závěrem: nebojte se překvapovat! ať už nápady, invencí nebo
přístupem. v tomto případě byla nadmíru příjemným překvapením například
neočekávaná debata s petrem zelenkou, který je přesně tak skvělý, jak byste čekali.
k tomu mějte pevné nervy, po ruce přátele/solidarnosć a zařiďte, abyste byli
postradatelní. pracujte v terénu, ať vidíte výsledky své práce, a nezapomeňte se
bavit. toť vše, artu zdar!
vesna
související články:: |