podobný cíl, jako měla scéna colours of ostrava nazvaná karpatia forum, tj. prohloubení česko-slovenských hudebních kontaktů, měl i zbrusu nový festival není co řešit. jeho první ročník proběhl v sobotu na výstavišti černá louka, přesněji na prostranství před pavilonem c, čili tam, kde byl umístěn letošní ostravský (ex-dolnolhotský) buben. ony vlastně byly propojeny nejen myšlenkově, ale i pořadatelsky, protože i zde byla dramaturgie řízena osobami soustředěnými kolem klubu boomerang. na rozdíl od karpatie, kde byl výběr české části vystupujících zaměřen především na regionální kapely, n.c.ř. šel cestou komerční zábavy, splňující kritéria dobrého vkusu.

ovšem i zde se objevily na počátku dvě regionální kapely. první z nich byla dnes už legendární death-country-folková kapela úspěch. z původního složení už dnes v kapele zůstalo pouze duo alan švejk hudeček & rosťa petřík, doplněné o trojici spoluhráčů, z nichž osobně poznávám pouze kytaristu tomáše slámu (současně vystupujícího v bluegrassovém seskupení tygrasz). a pohodové odpoledne mohlo začít. a začlo optimistickou "jede pohřebák" a z nastavené linie nehodlalo po dobu pobytu úspěchu na pódiu ustoupit ani o píď. černý humor nezvykle ladil s modrou oblohou, zeleným trávníkem a zlatými slunečními paprsky. jedna velkými hvězdami "darovaná" píseň střídala druhou a české přetextovávání zahraničních písní tak dostalo konečně nějaký smysl. pro neznalé: nejde o žádné knedlo-zelo ani těžkej pokondr. texty úspěchu jsou v drtivé většině vtipnější, nápaditější a každopádně mnohem drsnější. tohle by rádia - ani televize - asi nerozdýchala.

rock´n´roll band marcela woodmana byl prvním faktickým revivalem dne (úspěch z toho vynechme). hudba let 50. a 60. rozdováděla návštěvníky střední generace, kteří začali pod pódiem křepčit jako za mlada. my - ztahaní ještě z kopřivnického bartnessu - jsme raději zalehli opodál do trávy a přijímali energii ze slunečních paprsků. kapela překvapila snad jen tím, že tentokrát nenavlékla svá barevná kvádra, ale hrála oblečena zcela civilně (trika, kraťahy...). jinak woodmanovská klasika. (nic pro mě - pozn.autora.)

s mnohem větším zájmem jsme pak sledovali prvního slovenského zástupce na pódiu - skupinu seven days to winter. nebyla to tak elektro-progresivně-taneční muzika, jak jsme čekali s informacemi, které jsme měli k dispozici. to však neznamená, že se na jejich hudbu nedalo tancovat. funky rytmy, míchané s popem a příměsemi dalších hudebních stylů (kdo znáte ostravské kuličky štěstí, víte co myslím), k tomu přímo vybízely. škoda, že jen málokdo tuto pobídku přijal a zapojil se. skupina se tak ocitla v nezvyklém postavení, kdy hrála pro sedící publikum. hudba velmi příjemná, vystoupení nemělo chybu... vlastně jednu ano - končilo kapkami deště, který se během chvíle změnil v silný liják, trvající zhruba půlhodinku. naštěstí byla zem proschlá, takže déšť bez problému vsákl a za pár desítek minut se už na trávníku dalo zase sedět.

díky dešti se však trochu pozdržel další program. anna k začala s hodinovým zpožděním a koncert se potýkal s menšími technickými problémy, protože napršelo i na odposlechy a muzikanti se chvílemi vůbec neslyšeli. s tím měla největší problémy právě anička. nenechala se tím však rozhodit a zůstala dál v klidu s úsměvem na tváři (nebo to je jen image?). koncert, ač o fous zkrácený, tím nebyl nijak zvlášť poznamenán a černá louka si vyslechla průřez dvou posledních desek, nevyjímaje největší aniččiny hity, obohacený o pár coverů, včetně "because the night" (znáte pravděpodobně v podání 10.000 maniacs), bohužel, přetextovaného do češtiny. vkusný popík, příjemné stmívání.

jana kirschner není tak popová, jak se může zdát po poslechu debutového alba. koncert měl silný smooth jazzový nádech, působil jako balzám na duši. veskrze klidné písně, mezi nimiž měly asi navrch skladby z nové desky pelikán, jančiny vlnivé pohyby boků, mírně oderotizované pohodlnými sportovními kalhotami, no a samozřejmě velmi příjemný vokál, který z jany dělá jednu z nejlepších zpěvaček v bývalém československu - tři základní věci, které mi z toho koncertu nejvíce utkvěly v hlavě.

a pak to přišlo: banjo band ivana mládka! písně ivana mládka máme všichni (tedy nejméně tři generace občanstva) pod kůží, v krvi a snad i dokódovány do genů. ale nejen písně - styl humoru, scénky (které každý zná a stejně se jim znovu a znovu směje), smysl pro karikaturizování sebe sama (či jak je to správně česky). mistr mládek se svým ansámblem rozesmál, potěšil, rozezpíval, možná i nejednoho roztančil. klasika!

posledním živým vystoupením byl koncert beatlesovského revivalu ze slovenska: the backwards. většina z vás tuhle kapelku, která je považována za jeden z nejlepších revivalů beatles na světě, zná z televize, případně z muzikálu beatles, kde hrají kluci mladé the beatles (jak jinak). příjemná vzpomínka na něco, co většina ze zúčastněných vůbec nezažila a zná jen z desek, kina, či médií. jen to znělo oproti ostatním tak nějak "mono". záměr? možná.

celý večer zakončil ten, kdo to se svými souputníky z úspěchu vlastně začal - rosťa petřík se svou vinylovou diskotékou o notoricky známém názvu "praskání". bavil (nebo dle programu měl) přítomné do čtvrté hodiny ranní. a nám s bukem nezbylo, než se po těch dvou festivalech pořádně dospat. ovšem pokud vím, nepodařilo se to ani jednomu z nás...

blinky: