upřímně, od těchhle dvou koncertů (a fakt ani nevím proč) jsem toho zase až tak
moc nečekala. vlastně, nečekala jsem skoro nic, že. takže už to mohlo být jen a jen
lepší - a taky že bylo. za prvé, příjemně mě překvapilo, že jako první vystoupili
swordfishtrombones. těšila jsem se na ně přece jenom kapenku víc. navíc se
mi strašně zamlouvalo, jak se miloš na pódijku jenom tak pohoupával ze strany na
stranu (tedy, zepředu dozadu) s mikrofonem v jedné a cigaretkou v druhé ruce. to v sobě
mělo vyloženě žoviální kouzlo, navíc kouzlo opředené velmi zvučným a kvalitním hlasem.
taky musím (a vlastně docela chtě) uznat, že kapela měla ten večer celkově vzato
dost dobře sehráno. sice, pustit si sft doma, možná bych je od dalších podobných
záležitostí bez přátelské nápovědy nepoznala, ale na koncertě to prostě zase tak o ničem
nebylo. mají to tak hezky vizuálně vyladěné. mírní, sympatičtí s tím, že kdyby to
bylo potřeba, možná by byli schopni i nějaké té prudší (re)akce. každopádně, jenom
co se muzikantské uvěřitelnosti nebo upřímnosti projevu týče, mají tihle kluci
našlápnuto víc než dobře. jasně, rychle možná ne, ale správně a neotřele rozhodně.
jack jumper jsou z ostravy, že jo. to ještě vím. osobně pro mě ničím nevybočují tzn.
bůhví jak nenadchnou, ale ani neurazí. to jsem taky ještě zaregistrovala. prostě
to byly koncerty, co mě trumfly v tom, že za něco stály a že se to dobře vážně
poslouchalo. jenže to je taky bohužel všecko. v tomhle ale určitě nejsou jediní.
vlastně si myslím, že takhle funguje osmdesát procent jakýchkoliv regionálních
souputníku. ne teda jenom v našem černouhelném regionu, ale prostě kdekoliv, když
kapela není zrovna aspoň v jistém klubově-zapadlém celoplošném měřítku trošku známá.
jack jumper ani swordfishtrombones prostě nejsou v nejmenším slova smyslu špatné
kapely. něco umí, jak by ne. hezky jim to zpívá. ale rozeznejte takovejchhle deset
kapel od sebe.
ludva
tak když už dneska máme tu seanci pravdy, tak i já se přidám. se swordfishtrombones
jsem dosud byl seznámen jen prostřednictvím novinových řádků, takže jsem o nich
pouze tisíckrát četl jako o "českých tindersticks", ale písničku jsem neznal žádnou.
a podobně jako 95% sebevrahů na nuselkém mostě tak i já pouze vyhrožuji, jak
moc se mi líbí ty melancholicko-depresivní kapely, ale kdybych si měl pustit toma
waitse, tak raději přelezu zpátky přes zábradlí. na koncert jsem tedy šel absolutně
nepoznamenán a v domnění, že nejdříve vystoupí předkapela jack jumper. takže když
se na pódiu vyšvihl zpěvák v tatínkově svetru ala 60.léta, lehce pokuřoval a s angličtinou
se silným českým přízvukem prozpěvoval posmutnělé písně, řekl jsem si, že ti předskokani
asi pojedou na stejné vlnce. zaujala mě výrazná basa, ale už po čtvrté písni jsem
začal trpět syndromem hodnocení předkapel - začátek mě příjemně naladil, ale pak
už mě to s přibývajícím časem začalo trošku nudit. a kapela hrála dál a dál a já
se začal nervózně dívat na hodinky, že už teda hrají na zahřívače publika nějak
dlouho. asi v polovině koncertu mi to došlo - už od začátku se dívám na hlavní
hvězdy večera...
jack jumper se představili v roli zakapely. již delší dobu skuhrám
(soukromě i veřejně)
na všechny strany, jak v čechách a na moravě prošuměl bez povšimnutí comeback
garážového retro rocku. takže zákonitě bych měl být z jack jumper a jejich the
"údernického" stylu unesen. ale nějak nejsem... chlapci to mají pořádně nastudované - hutný
zvuk, kožené bundy i ten zpěv občas připomínal, jako by na pódiu stál julian casablancas.
to podstatné ale chybí - silné melodie. takže si zatím stále raději poslechnu v originále
o tom, že newyorští policisté nejsou zrovna moc chytří, což je více uvěřitelné,
než písničky o cia z ostravských úst.
strictly.blue
související články:: |