 eggnoise mají tisíc a jednu podobu. zpěv a položil své flétničky a pivo
vedle klapek, bosý zvučil: "chleba, chleba, méně chleba..." baskytarista zatím
začal chytat díky výšce pódia rádiové signály a tak se načne nové téma: čím víc
oddělené pódium, tím spíš je vidět ten rozdíl mezi normálními posluchači a těmi
šílenými, co si hrají. nevadí. muzikologové často a rádi přicházejí k debatám
o typologii publika. to první třeba přijde do klubu, ani neví na co, zpočátku spíše
ruší. pak se zaposlouchá, začne si klepat nohou, pokyvovat hlavou, do konce koncertu
přestane dýchat a oddaně hltá kapelu notu po notě. "takové publikum, je, dámy
a pánové, pouze ve videoklipech." my jsme do tohoto profilu zapadali. sice jsme věděli,
na co jdeme, ale u eggnoise je jisté máloco – jsou továrnou na překvapení. zlomit
rytmus co 45 vteřin? ale jistě! držený tón disharmonicky snížit o nepravidelné
půltóny? prosím! minutu před koncem drhnout rocková sóla a přitom skladbu ponechat
jako uspávanku? ano. hrát na housle jako na benjo, kytaru nebo cokoli jiného? téměř
neustále. překládat jednu kytaru za druhou, aby nikdo nevěděl, kolik jich vlastně mají?
no samozřejmě. představili se jako kapela chlupatých hlemýžďů a prokládali se
povídačkami o heideggerovi a o tom, jak je hloupé učit muzikanta umět mluvit,
když má vlastně umět hrát. dokonale jim to zapadalo.
 michal kaščák na jejich adresu v ladí neladí pořád točil něco o podobě s točrem.
nevíte, co to je? taneční orchestr českého rozhlasu (ještě teď se směju, jak trefné!).
jenže, jak dodal fiala, všichni by si polámali nohy. někdo jim to může mít za zlé,
ale já se na ně raději dívám jako na génia. ta mravenčí práce nad syntézou znělek,
pěti sól v minutě, ten nápad pustit klarinet, kam nepatří, ty konce skladeb, které
jsou k neuhádnutí, překotné vyhrávačky nebo funky chvilka, defenzivní fender nebo
soulové polyfonní zpěvy chlapeckého sboru na mezinárodním přeboru... používat
kontrastnosti a kýče ve svůj prospěch je ohromně chytré. a ondrův (tedy především
ondry kopičky) zpěv neskutečně těžký. technikou, jakou po cestě k falzetu zúží
hlas, dosáhl připomínky richarda bony. především je ale výrazový, což je pro jejich
nesourodé melodie další posun. od jazzu k jazzu, od myšlenky ke skladbě, společenští
eggnoise předvedli hudební cirkus. skvostný.
ps: nezapomínejte na nové dítě eggnoise: the horror story band!
vesna
foto: jiří volejník 
související články:: |
