spěchat někam, stačilo by zmáčknout ctrl céčko a véčko u podzimního reportu.
nebo u toho z olomouce na musicserveru. normálně to nedělám, protože vím, že je
to blbost, ale než jsem vyrazila, jukla jsem se na recku z u-klubu. to jsem ještě
nevěděla, že koukám na scénář středečního/čtvrtečního večera v parníku. přes kopírku
to holka vzala. ale totálně.
navzdory třem andělským soškám vydává radůza pořád u indies, z nabízených škatulí
patří leda k alternativnímu folku a loop by jste na jakékoliv její desce hledali
marně i lupou. no tak proč, sakra? když nastoupila s jedem, říkala jsem si - v pohodě,
natáčela desku, nebyl čas měnit playlist. ale historky z norka? vždyť to je jako,
kdyby lucinka vondráčková propagovala koňský salám v interspaaru (nic proti gregorymu).
strašně se to bije, popírá. na jedné stránce má být její hudba (a taky je) niterná,
osobní, osobitá. to jsem si teda doteď myslela. na druhé ze sebe ty příběhy o frojdu,
kánoji, otužilých rodinách, slanečkovi a polární liště (jako pohádkářka by se klíďo uživila)
chrlila s takovou mechaničností, že by jí i hall záviděl. dost stroječková na to, aby
byla člověk. dost lidská na to, aby byla stroječek. páral by ji potrestal, ten by
věděl, jak na ni. nic proti image. jenom je blbý, když se to vzájemně tluče. radůza
má hlasový dar od pána boha, jenže i ten může být pekelně danajský, když se člověku
vymkne z rukou. přitom si myslím, že kdyby mezi písničkami žbleptala o tom, jak ráno
zaspala nebo jak šla posledně venčit toho svého chundeláče (ehm, psa), tak by ji lidi
zatleskali úplně stejně. třicátníci bejvaj tolerantní.
ve čtvrté písničce, pandoře, se zastaví. že je prý nervózní z toho, jak ji lidi fotí,
že se kvůli tomu spletla. jo, jako v tvarglím městě. blondýnku, zas oči moje i čutoru
jsem si dobře pamatovala už z října. jsou to silné, melodické a nové věci a mohli
bychom je najít na novém albu. teď pozor - indies udává 18., net 12. a radůza říkala
myslím 14.04.2005. abych nekecala, představila i ještě neslyšenou, italskou, písničku,
pohlednici. takže to máme multiinstrumentalista plus polygotka. všeho moc a pak, že
se to nemá tříštit. v závěru přišla na řadu sborová jednou to pomine a šest přídavků
(ach ta rutina), mezi nimiž nesměly chybět cesta do jenkovic, rusko-česká adaptace,
polská lidová a vyklidněná kytarovka david.
zatraceně. je vhodný něco vidět podruhé. člověk si pak takový zážitek většinou
posune z kolonky "dobrý" do "pane bože, jak jsem na takhle zajímavou věc mohla říct
jenom dobrý". u radůzy nic nového nebylo. z jejího zpěvu mi pořád naskakuje husí
kůže, ještě pořád cítím ty nabroušené žiletky a ostří nožů, když se do toho pořádně
opře. stále je ten typ zpěvačky, u které se stokrát slyšet nevyrovná jednou vidět.
všimněte si ale slova vidět v předchozí větě. o tom pitomém mluvení už ani slovo.
zpěvačka má zpívat. ne vymýšlet (nebo spíš už nevymýšlet) doprovodný komediální
program. oskárek z plechového bubínku uměl křikem rozbít všecky sklenky a sklo
kolem. to by radůza svedla taky. román by ale neodvyprávěla. no co, vždycky jsem
chtěla s nějakou kapelou, interpretem sjet celou jeho šňůru. pro ty jemné nuance
mezi vystoupeními, reakce na lidi, historky, úvody. s radůzou se mi to povedlo po
dvou koncertech, aniž bych chtěla.
péesko: speciální poděkování patří fotografce, která nabitá zuřivostí a energií
z radůzina koncertu vlastním tělem rozrazila dveře troleje, co ji chtěly secvaknout.
radůza umí být zlá holka, která nesnáší foťáky, takže to pokaždé vyžaduje velkou
odvahu. a to pak jednoho pořádně nakopne.
ludva foto: charlenka
související články:: |