co se týče space junkie, mám to pořád tak nějak napůl. dík zakořeněným předsudkům
vidím českou scéničku jako dva diametrálně rozdílné břehy, přičemž na jednom hnízdí
kvalita, zatímco na druhém si lebedí kvantita. z čehož prostě vyplývá, že docela
neumím pochopit horáčkovu mírně schizoidní aktivitu, s níž na jedné straně dokáže složit a náležitě vtipně prodat poměrně dobrou písničku, vokály na desku si nechá
nazpívat terezou nekudovovou a na druhé má na svědomí obskurnosti typu sólovka
ex-luneťáka vaška jelínka. kde se sakra v jednom bere taková amfoterní pachtivost?
krom plytkosti textů, kterou se jim ale za líbivou a vcelku zábavnou taneční muzikou
daří docela dobře skrývat, mě místy trochu děsila i železná
pravidelnost, s jakou s v každém z nich stihl mihnou promo-veršík "space junkie"
popřípadě "snowbuzzines". na druhé straně vážně oceňuju fakt, že se v revivalu
horáčkova života (zde se ještě naposled vrátím k té cosmogirl, neboť
tohle v ní byl top hit number 2.) nic takového neobjevilo.
nějaký celkový dojem ze space junkie and planet savers pak prostě stojí a padá na
náladě, v jaké se na jejich koncert vydáte, popřípadě na té moji, když tohle píšu.
horáček je ten typ člověka, kterého lidi opěvují, protože-je-to-zase-něco-nového
(a pravda to vlastně ani není) a holčiny z prvních řad zběsile fotí do
mobilů a ujíždějí na něm, protože-se-na-to-prostě-dobře-kouká. ne snad, že by se
to lehce či dobře neposlouchalo, vždyť ono se na to i dobře tančí, jenom dál to
asi nepůjde. suma sumárum nebyl koncert space junkie záležitostí vůbec špatnou,
jenom ty texty by mohl psát někdo normálnější, vyrovnanější.
co se týče 100°c nemám to už vůbec nějak napůl. namluvila jsem se o té joshuově
stylizované jazykové deformaci už toliko, že to pro jednou vzdávám. v boomerangu
to byl nátlak silných nových písniček, který mě přiměl k tomu, že malé (bez)významné
mínus rezignovaně přijímám jako nezměnitelnou, natož pak vyhnutelnou, stylovou škatuli,
do které se kapela sama natlačila. dobře jim to zpívalo, tančilo veseleji a divočeji,
než kdy předtím a rozjařenou náladu korunoval ne jeden bezduše šťastný úsměv posluchačův.
jinak se předvedli v tradičním složení, s tradiční hyper-pozitivní flow, mojjo dokonce
ve své všudypřítomné promo-teplákovečce. k lepším momentům patřily lehce vstřebatelné
singly s nadupaným rukopisem, jako babylon, retro, smoking the killa a pochopitelně
pilotní azataki. a ač nejkrutěji odzpívané, rozhodně se from base to travel, povedlo
sklidit jeden z nejhutnějších potlesků, což mě oklikou zas a znova přivádí k vykalkulované
myšlence, že ať stupně vlastně hrajou a zpívají jakkoliv, posedlým fans se to stejně
bude pořád líbit. akorát je někdy trochu smůla, že se skvělá muzika, případně
nenahraditelně pozitivní atmosféra a energie vrství na zarputilou image až sekundárně.
jinými slovy, zatím si balancují na křehké hranici ještě sečné originality a už kapičku
ohyzdné kýčovitosti teď-to-budeme-dělat-pořád-protože-nás-tak-lidi-znají. jinak nádhera.
ludva foto: strictly blue
související články:: |