nedokázala jsem se rozhodnout, jestli mám zaujmout roli pozéra nebo ignoranta. mezi těmito póly byla nuda. už po prvních minutách zvukotvorby ryu hankila na mě dorážely ty nekonečné otázky typu "co je umění, co je hudba?". a v tomto případě legitimuje hankilův sólo projekt zřejmě jen jeho vlastní víra v to, co dělá, a fakt, že s tím začal o něco dříve a o něco výrazněji, než ti, kteří jsou dnes mnohem lepší než on. není to revoluční. na vícenásobně nasnímanou blánu virblu pokládal různé předměty (misku, kuličku, kovové tyčinky apod.) a do toho ťukal na psacím stroji a sem tam pustil budík. příliš dlouhý rozjezd zapříčinil, že jsem si připadala jako na prezentaci, více než na čemkoli jiném. performance by měla být představení ve smyslu hry. hankil nám ovšem pouze představil, jak se co může dít. jak lze zde a zde vyloudit tento a tento zvuk či tón. kdybych to viděla prve, považovala bych to za skvělou artistní manifestaci. za ukázku revolty, za etablování alternativy, za zhudebnění extravagantních postojů.

po tolika experimentálních večerech v gvuo a jinde se ale mé vznešené představy o podobných produkcích vyprázdnily. pokud se tím chcete nechat unést, zřejmě to není problém. když ale já přišla jako obyčejná nenatěšená holka z ulice, nezafungovalo to. pointou by snad ještě mohl být text, který by hankil v průběhu koncertu sepsal a poté přečetl. ale po krátkém koncertě a krátkém potlesku se nervózně odpoklonkoval a podle některých i proto, že se mu to tentokrát nepovedlo. vypadal nesoustředěně, dvakrát mu spadl snímač z bubnu... atmosféra v sále ale taky nebyla nikterak přehnaně přívětivá a málokdo vypadal opravdu pohnutě. videa, která běhají po internetu, o něm dávají mnohem lepší obrázek, než ten, který jsem si udělala já. a jeho živý odkaz, přínos pro elektronickou scénu a invence, kterou podporuje, je, myslím, mnohem větší, než dojem, který vyvolal.

vesna