a to jste o něm možná ještě do dnešního dne neslyšeli, což by mě moc nepřekvapilo. jeho věhlas se totiž šíří spíše stranou polských sousedů, nežli tou naší.
nicméně, nezalekněme se toho, že polština je téměř výhradním jazykem festivalu a groš oficiálním platidlem denního a nočního života v zámku i podzámčí.
jestli je to vinou české "sekce" realizačního týmu nebo netečností českého festivalového publika, to nechám stranou. pár kopanců ze strany festivalu jde
rozhodně proti pozitivního dojmu z něj - chci se zde zastavit u webových stránek festivalu. stránky jsou samozřejmě vstupní branou do hájenství celé
události, ale působí velmi nepřátelsky a neprakticky. jen obyčejný program najít je nad lidské síly a věřím, že mohou hodně lidí odradit od dalšího
zájmu o celou akci. o špatných překladech českých textů na webu se zde nebudu ani více rozepisovat. dalším neduhem je jakási bezčasovost informací na zmíněném
webu, pletou se dohromady hosté s loňských ročníků s těmi aktuálními. mohl bych takto pokračovat dále, ale nemá to moc smysl. pokud někdo z realizačního
týmu se dočte těchto výtek, prosím, vezměte si je k srdci. je škoda, aby něco tak základního jako je internetová stránka ohrožovalo zájem publika o velmi
příjemný a domácky působící festival.
hlavním narozeninovým dárkem festivalu byli hosté - režisérky a režiséři. režisérky obzvláště, letos se jich pod piastovskou věží sešlo úctyhodné množství.
byl jim věnován celý jeden moderovaný večer, který žel bohu dostal dosti odpudivý český překlad - režibaby. v době vrcholících gendrových bojů za rovnoprávnost
mužů a žen a afér typu #metoo, mi taková nálepka zní dosti nepřijatelně. festivalový katalog toto setkání posvětil komentářem: sabat nejlepších
režisérských čarodějnic (princezen) polského filmu.
z mého pohledu byla hostkou číslo jedna agniezska holland, která, jak víme, díky svému pracovnímu vytížení nemá času nazbyt a podobným akcím se spíše
vyhýbá. o síle její osobnosti jistě vypoví každý, kdo měl tu možnost ji v těšíně či kdekoliv jinde slyšet věcně a zaníceně mluvit o své profesi. z polských
režisérských legend vážil do těšína také cestu krzysztof zanussi. tomu byla navíc uvedena retrospektiva všech jeho stěžejních filmů. české delegaci vládl jan
hřebejk se svým téměř bratrem petrem jarchovským, kteří jsou v polsku velmi oblíbení, respektive jejich společné filmy. hercem číslo jedna byl nominován za českou
výpravu ivan trojan, jemuž česko-polští pořadatelé připravili retrospektivu dosavadní tvorby. za zmínku také stojí to, jaké nadšené reakce vyvolal jeho
výkon v dramatu karamazovi.
jeden z nejsilnějších zážitků z kina bylo promítání filmu hmyz jana švankmajera. festivalové publikum muselo čelit rozmarům osmdesátilého tvůrce, který si své
filmy již přes čtyřicet let dělá výhradně dle svého osobního a dosti vyhraněného vkusu. žádný režim ani trendy se nedotkly jeho snové vize reality, a tak
jeho zřejmě poslední film pro kina působil jako odlehčené resumé celoživotní poutě za nad-realitou. dalším, myslím si, exkluzivním snímkem
uvedeným v těšíně pod hlavičkou českého tvůrce, byl dokument až přijde válka. režisér jan gebert ve spolupráci s výtečným kameramanem lukášem milotou ve filmu
sledují mladého slovenského vůdce domobrany slovenskí branci. v dokumentu sledujeme mrazivý vzestup lokálního diktátora a demagoga v jedné osobě. dokument
velmi umně pracuje se střihem a zmíněná kamera mu dodává punc uměleckého počinu. o tomto zdařilém a úplně čerstvém dokumentu jistě v budoucnu hodně uslyšíme.
další zdařilé dokumenty, tentokráte již z československé autorské dílny, jež doporučuji vyhledat ve vašich kinech, jsou varga od mladé studentky soňi
maletz a epilog posledních dní života ljuby skořepové nazvaný sama.
nové polské filmy jsou více žánrově rozkročeny, než tomu bývá v té naší zatuchlé kinoprodukci. dá se říci, že od žánru sc-fi až po snímek expresionistického
střihu, natočili loni poláci v každém žánru nějaký film. jejich kvalitu v tuhle chvíli nechme stranou. mohli bychom se ale od nich v této rozmanitosti mnohé
přiučit. mne ovšem silně zasáhl nový, stylizovaný dokument serce milosci (srdce lásky). pod ním je podepsán režisér lukasz ronduda, který debutoval se svým
pseudodokumentem performer v roce 2015. ronduda nám dává v srdci lásky nahlédnout do intimního soužití mladé básnířky a výstředního rapera a vizuálního
umělce, které hrají renomovaní polští herci. předobrazem jim jsou skuteční partneři zuzanna bartoszek a woijcech bakowski: bakowski je mimo jiné člen
avantgardního uskupení niwea. film je audiovizuální lahůdkou, která neomrzí ani při vícenásobném shlédnutí.
můžeme směle říci, že dvacátý ročník kina na hranici proběhl úspěšně. i přes svou domáckou lokálnost je stále atraktivním místem pro diváky i tvůrce.
nejen pro ně, i turista, který si večer s kelímkovým pivem sedne u olzy do trávy, tak v těšíně stráví příjemný májový večer s českým či polským filmem u kterého
se bude skvěle bavit. kino na hranici je hlavně o setkávání. potkávají se zde režiséři, herci a herečky, obyčejní návštěvníci, turisté a starousedlíci.
všechno se odehrává v kulisách malebného města, které rozděluje řeka olše. a ta si tiše plyne a nerozlišuje, kdo je kdo, hlavní je pro ni, kde ústí a v co se
vlévá - tak jako to bývá u skutečného přátelství.
martin šenkypl
související články:: |