po dvou povedených, vcelku úspěšných albech si charismatická
písničkářka radůza odnesla loni tři sošky anděla. pozdě, ale o to upřímněji si
jí tehdy všimla akademie mimo jiné jako objevu roku, téměř deset let po té, co
ji takřka na ulici objevila a do lucerny přivedla zuzana navarová.
kdo by ten příběh dneska neznal. malá radůzka hrála, jak jen
mohla, po ulicích, třeba i těch ruských na školních výměnných pobytech. jak šly
roky, akordeon ji přirostl k srdci, hlas nabyl na jedinečnosti a nezaměnitelné
šarmantní syrovosti, pro kterou si ji s málo kým spletete. čas od času
hrála s nerezem, legendárními marsyas, předskakovala suzanne vega či oldfieldovi,
natáčela s jablkoní (na desce cestující v noci). a pak taky prokládala léta studia
skladby na konzervatoři skládáním silných, temperamentních, od jiných nástrojů
zcela očištěných, ostrých, emocí plných písniček a městských syrových
šansónů s harmonikou, a sem tam kytarou, v ruce.
představa, že její skladbičky evokují semtimentální pocity čehosi mezi chvilkami
strávenými nad horkým kafem v obité sklence, kdesi v příměstském bufetu (být to
bufet nádražní, byla by řeč spíš o priessnitz, nebo umakartu) a jízdou posledním
nočním autobusem do dejvic, že mrazí i objímají lehkou upřímností zároveň, není
možná úplně zcestná.
jak jednou řekl jiří černý, radůza se ve svojí muzice našla.
co dodat? jen, že by byla škoda, se v ní alespoň na chvilinku nenajít taky.
blink::
radůza :: www.raduza.cz
ludva
foto: adam von oderberg 
související články:: |
