pro začátek: cool blue se sebevědomě pohybují někde mezi starým dobrým jazzem, blues,
funky, fusion, soulem, nadčasově umocněným špetkou acid jazzu, možná i rythem and blues.
za druhé: hrají pod taktovkou neskutečného kapelníka andrzeje tata wasnievskego. přičemž
komu by se už náhodou povedlo zapomenout, svého času koncertoval i s -123.min a po dlouhou
dobu se vedle jeho jména v těsném spojení objevovaly chvalozpěvy na album home?.
za třetí: třebaže jednoho na první poslech vtáhne především přenádherný, sametově líbivý,
morcheebe ne nepodobný, životadárný vokál marty groffik, při pozornějším poslechu se z poměrně
dlouhých písniček k člověku doslova vymršťuje harmonická souhra všech nástrojů. bezpochyby
nejvýraznější polohou cool blue je pak tenhle neodolatelně hebký vokál zpěvaččin půvabně
si plující po lehké melodické lince lahodně namíchaného funky jazzu.
za čtvrté: ačkoliv polští cool blue tak trochu stojí a padají na vokálu a fender pianu,
nedá se v nejmenším říct, že by zbytek kapely nedokázal kdykoliv překvapit něčím osvěžujícím,
třeba dechovým dialogem havířovského saxofonisty kuby tibitanzla a grocholskiho trubky,
po kterém se celá skladba ubírá docela novým směrem.
cool blue umí být něžní a pomaloučcí, čímž své posluchače uvádí takřka do stavu blízkého
transu, aby je z něj kdesi uprostřed písničky vytrhli nekontrolovatelnými jazzovými
improvizacemi. chvilkami zabrousí k hladivému blues, chvilkami se ženou s brownovským
nasazením.
takže za páté: netřeba zbytečně váhat, co dělat s načatým večerem. v parníku
hrají 07.10.2004, v havířovském jazzu 09.10.2004 obé od osmi... ludva
foto: dudyn 
související články:: |
