khoiba je relativně na začátku, v éře, kdy se na ní ještě pořád
ze všech stran valí jedno srovnávaní za druhým. jenomže házet někomu winterovskou
vykrádačku na krk jenom proto, že je zrovna mladý, roxy je mu domovem a synťák není
jen tak nějaký kus věci ale člen kapely, se mi zdá, s každým dalším khoibím koncertem,
zcestnější. ne, ne, khoiba není docela jako eost, ale mohla by být... a to vůbec
nemluvím o nějakém obšlehávání downtempových sekcí.
zpátky ale k boomerangu. kolem půl deváté se před pódiem vytvořila
už docela slušivá masa poposedávajících, natěšených lidí, kterým stačilo, pár
úvodních chrchlajících ruchů z pure hands a pokyn milé slečinky v gumácích, aby
okamžitě vstali, roztančili se a během chvilky pochopili, že tahle parta má ksichtík
vlastní natolik, že si jejich digitálně zakudlené singly, emin nezaměnitelný
hlásek a filipovu španělku (jakkoliv elektronicky zkreslenou) hrající vlastně
sotva pár melodických popových akordů, spletete s máločím.
o nějakém smířlivém chillu však nemůže být ani řeč. synťáky,
ruchy, šumy, laptopy, jasně, ale na koncertu udávala směr vždycky hlavně a jenom,
dobře a pestře, udělaná písnička. navíc, jakmile se do toho ema víc opřela, a míšek
drnkal do svojí britské kytary (tzn, ne snad, že by bledě modroučký nebo duhovým
popruhem apartně ozdobený nástroj nebyl domácí, ale muzika z nich se loudící je
ostrovní :) o něco rychleji, míjeli lounge kvapnými kroky. u elektroniky je to
vlastně trochu paradox, ale povedlo se jim z něžnosti a jemného ťapkání synťáku
vytřískat obrovskou sílu a maximální neuspatelnost, utíkající skoro až
kamsi k hitovosti.
po pravdě, česky to znělo jenom, když ema něco žbleptala mezi
jednotlivými kousky, nebo když se loučila. letmý experiment plus stručně melodické
singly elektronikou vyhnané do nových obzorů plus moje vlastní podivné zjištění
(jasně, zase jsme došli k tomu přirovnávání), že kytara potažmo klávesy v t.i.m.e.,
pathetic nebo half in zní chvilkami trochu jako poslední kings of konvenience, dodávají
celému koncertu v boomerangu maximálně příjemný nádech. klubově čistý zvuk lámaný
pouze úmyslně a pouze vocodérem, spolu s perfektními věcmi z nice traps i staršími
slogany jako be electric bee, měly taky něco do sebe.
co se atmosféry a vystupování jako takových týče, dojde
na tohle v poslední době u pražské kapely řeč bezmála pokaždé. stačí se podívat
na khoibí stránky, že ano. leckdo si stěžuje, že jakmile některý z těchhle
pragocentrických pokladů vystrčí paty ze stověžaté matičky, už už má nosánek
nahoru a komunikace s publikem vázne. nemyslím si to. protože ruku na srdce,
já si teda emu nebo pastelového míška či šámala dost dobře neumím a ani nechci
představit, jak s půllitrem v ruce řvou: "ahoj ostravo!" :)
nicméně, když už jsem ten web nakousla, ráda bych ještě
utrousila pár slov o zatím neznámé nezadržitelné slečně vylívající si zde svoje
životní plány založit kapelu podobnou právě khoibě, eost, nebo tak něco. vůbec
to sem už nepatří, ale pořád mi vrtá hlavou, jak někdo chce zakládat "něco jako
eost", přičemž jeho předchozí plk byla otázka, jestli někdo nezná šeptej a o čem
to je(?). víc jak deset let z křížkem po funuse přicházející děvče konečně uklidnil
vždy milý a jemný filípek s tím, že si "tyhle pičoviny má řešit někde jinde".
budiž to důkazem, že khoiba, jak hudebně tak lidsky, není jenom výplod něčí
pomaloučké-progresivní fantazie, ale pořádná síla se vším všudy :). ludva foto: strictly blue
související články:: |