všechno je to už nějak dávno. deset let, že ano. tehdejší, primárně skoro punkoví the kryštof začínali jako kytara, kytara, kytara, jeden pavel studník, skládající neopakovatelné texty s vybásněnou lehkostí, a pochopitelně richard krajčo, jehož rozkošně vyfoukaná vlna vlásků mi v té době připomínala víc než nějakého brada pitta spolužáka z gymplu. tolik k havířovu léta páně devatenáct set devadesát čtyři.

o nějaký ten měsíc a nějakých pár prozkoušených dnů v havířovské renetě později spatřilo světlo světa první veleúspěšné demo sqěle, po němž se ze zavedené partičky segreguje, směrem divadlo, pavel studník. nahrazuje jej marek slonina, jméno v těchhle zeměpisných podmínkách taktéž maximálně zvučné. kryštofi vydávají demo číslo dvě, na kterém se vůbec poprvé objevuje líbej mě, padá sníh nebo místním hornickým lidem milovaná duppa gruppa. sestava se naposled proměňuje těsně kolem třetí "nedesky", tentokrát s cosmoshopem.

tak nějak tři roky je tomu, co se kryštofi v boomerangu radovali z magnetického pole. a ne že by neměli proč. textově i zvukově splňuje, ne-li překračuje, jakékoliv vymezené parametry debutu. navíc, ač je to principiálně kapku v rozporu s pozdější pózičkou aktivního antikomerčního rebelství, se všemi těmi žhavými a patřičně intelektuálsky rozohněnými proslovy martiny tůmové (pozn. jak o krajčovi skuhral v jedné ze svých disco-říkanek samotný leoš mareš: "po husovi druhý, koho proslavila páska..."), eliška, poezie i ženy se svého času protáčely ne jedním rádiovým éterem do zblbnutí mysli. holt po první desce byla cesta otevřená všemi směry.

vzhledem k zlidovělému faktu, že je krajčo nejen vytíženým muzikantem se sklonem k tvůrčím depresím, ale i zaběhlým divadelním hercem, se není co divit, že se na dvojce v siločarách objevilo toliko více či méně jemných inspirací prkny, co znamenají svět. pilotní obchodník s deštěm nebo taková skříň mluví za všechno.

tak či tak, kryštof si za svoji první dekádku prolezli několikerými obdobími, aby se jim (i) letos na podzim povedlo vydat zatím údajně nejlepší, do nebes vychvalovaný mikrokosmos. pravda, od dob, kdy jsem krajča potkávala v hospodském šeru, a na procházce s dalmatínem se pár maličkostí změnilo. jinými slovy se kryštofům snad vůbec poprvé povedlo o trochu povyzrát, naskládat hromadu pořád dobrých písniček a nechat se vést někým povolanějším, kým honza muchow bezesporu je. mimoto má tenhle narozeninový koncert docela slušnou šanci stát je jednou z těch sentimentalitou očvachtaných akcí, na které budete ještě nějaký ten pátek vzpomínat!

pamatuju si to jako dnes. rozbalila jsem si ultramix, cédéčko dala do hifiny a zaposlouchala se do brněnského draka. hlas a duše priessnitz očištěná od tíhy horské deprese, švejdík, muchow a neuwerth pod jedním retrotitulem. nejlepší z nejlepšího, to už tady přece jednou bylo. jasně, pracovní sobota výrobní číslo dvě :) naštěstí se tahle zlatá fabrika na silné, městské písničky o jednom úderu do piána, pár tichých kytarách s tklivým hlasem zpěvákovým v mouchovských smyčkách jen tak neztratila. texty i muzika z umakartu vycházející jsou v porovnání se švějdíkovou domovinou zase o krůček niternější, pakliže to vůbec lze, trochu smířlivější, civilnější. prostě normální ukázka toho, jak má takový soudobý pop vypadat. holt, je se na co těšit!

blinky::