před dvěma lety jsem na tomto místě koukala do zakopaného hrobu. půda byla umrzlá,
dneska je tu bahno. lindaur a jeho bratři opustili rock&pop. žrala jsem monka, macea,
davise, coltrana, courtnyho pine, decziho. objevila jsem si pro sebe juliana barnese,
podle kterého jsem napsala povídku (čti jehož postupy jsem vykradla) o barmanovi
 z jazzové hospody a dostala za ni jakousi druhořadou literární cenu. a tak
jsem začala trochu psát. důsledkem toho a toho, že mi v tom (zatím) nikdo nezabránil
se s vámi chci podělit o dojmy ze skvostného, jak jinak jazzového, koncertu petera lipy.
"vy sa ciťte ako byste boli v akropoli" začal lipa celé vystoupení. právě v praze
bude 23.03.2005 natáčet dvd s playlistem, který jste v parníku mohli slyšet už tuhle
středu. a že bylo o co stát. lipa za svou kariéru nahrál tolik alb, že jeho koncert
mohl být skutečně labužnickým zážitkem nejen pro fandy jazzu, ale i pro normálního
člověka, co si aspoň trochu váží dobrých věcí. loudavá předělávka the house of a rising
sun nebo skoro swingová with a little help from my friends patřily spolu s beatlesovskou
ps, i love you k asi nejsilnějším anglickým momentům. se slovenskými písničkami to
bylo vůbec zajímavé. ke dvěmi z nich napsal text milan lasica a závěrečnou málo
si s lipou střihlo celé publium. v druhé půlce koncertu na bubínky hostoval havířovský
perkusionista (např. kirschner, kryštof) kuba kupčík. v parníku mistr slovenského
jazzu vystoupil v podstatě s kapelou, které  je v ostravě jako doma. takového michala
žáčka (sax, dechy) jsem poprvé viděla před pár lety. střídavě dobře zpíval a ještě
líp hrál na saxofon s jeho the qizd q a mně pořád nešlo do hlavy, jak takhle jeden
člověk dokáže odtáhnout celý koncert. nic se od té doby nezměnilo. pořád se podivně
vlní a šťastně (zdrogovaně?) směje. i ta žíla na čele mu při tom naskakuje stejná.
opravdu zábavný byl ale teprve závěrečný pokoncertní reliéf, kdy se ke kapele přihnal
jakýsi dvoumetrový mužík (rozuměj motorkář s účesem romana holého v platinové obměně,
navlečený do kožené vestičky a kovbojských botek). z ničeho nic začal muzikanty
poplacávat po zádech s tím, jak je vděčnej bohu, že je viděl. a jak v tom mají
pokračovat, že on pozná talent. no, co na to říct? publikum, v němž jsem napočítala
nejmíň pět dvojníků lipy, bylo nadšené a zvukař, v němž můj kamarád zase objevil
dvojče pepíka náhlovského, na sebe mohl být právem hrdý. ani před těmi dvěmi lety
bych to neocenila víc.
ludva
foto: yngwie 
související články:: |
