na rovinu - bydlím teď na zchátralé periférii, kde se večer co večer konají rómské
auto závody ve škodovkách s drakem namalovaným na boku, takže jsem si na tenhle
koncert šla odpočinout. vyčistit si hlavu od všeho toho hluku, nějak se uklidnit
a prožít si příjemný večer s nekonfliktními třicátníky, čtyřicátníky. díky
plíhalově jemnému smyslu pro humor a večeru na téma "jak je ta olomouc fajn město"
jsem si nakonec odnesla nejen dobrý pocit ze skvělého koncertu, ale i dobrou náladu,
včetně úsměvu na tváři.
ano, karel plíhal je sice emotivní král depresí, mluví spíše tiše než bujaře,
i po letech si vlasy z čela odhrnuje nervózně, působí citlivě, roztěkaně, přesto
však, dá se říct, rozdává dětsky prostou a čistou radost. na začátku svého vystoupení
žbleptl něco o vtipném střídání dvou kytar, což také učinil. krom nejznámějších písní
jako můj vesmír, pohádka, padaly hvězdy, kainarovské nebe počká,
nebo třeba letní hodina a blues o mrtvém vrabci, zazněly tradičně i jedno
až dvou slokové básničky vystavěné na slovních hříčkách. těmi si plíhal hýčká, ale
i získává, své příznivce, těmi k nim promlouvá a baví je, když už ne písní.
dalším hezkým zvykem jeho vystoupení poslední dobou bývá před-přestávková skladba,
takzvaná nekonečná, v které mají lidi libovolně odcházet na bar. něco jako radůziny
nepolepšitelně všudypřítomné historky z norska, napadá mě. a propo, první, kdo se
zvednul byl jeho zvukař - hudebně schopný, zajímavý, sympatický chlapík v tričku ze
samotářů, což by jeden u folkařů bral jako invenci vzít si na sebe něco takového
(čti žádnou vytahanou flanelku zastrčenou proklatě nízko do světlých, sepraných,
riflových mrkváčů, žádné ponožky v sandálech). každopádně charisma není naštěstí jediné,
čím tento člověk oplývá, neb zvuk byl taktéž víc než dobrý.
plíhal přidával sice jen jednou (v parníku se lidi většinou vracejí jako na běžícím
pásu), za to hned více kousků. co dodat - koncert to byl, řeklo by se, přínosný a to
nejen hudebně, ale i lidsky.
ludva 
související články:: |
