předmluva
shodou různých okolností, v lehké kombinaci s mou vlastní hloupostí, jsem se zcela
sám a po sérii autobusových a vlakových propásnutí minutu před třináctou konečně hnul
ze svinovského nádraží směrem městu zaslíbenému - kopřivnici. je mi záhadou, proč zrovna
vlak na trase ostrava - plzeň (potažmo bohumín - plzeň) nese číslo vlastní čistému zlu: 666.
devil´s train mě však svezl jen pouhou stanici a vyplivl mě hned ve studénce, kde
mi jízdní řády velely čekat zhruba hodinku na přípoj. pivko a utopenec při německé
kriminálce v nedaleké hospodě mi čekání trošku ukrátilo. akorát nevím, kdo vlastně toho
chlapa zabil, neb ručičky hodinek velely k odchodu zpět k nádraží... podezřelá
však byla jak exmilenka, tak i vlastní matka, nenápadně se tvářila příjemná manželka.
beztak tatíčka dostal jeho roztomilý pětiletý synek, skrývající se za svou nevinnou tvářičku.
lokálka mě dopravila až do míst dobře známých a cestou vzhůru ke stadionu jsem už slyšel
kytarové tóny. ty mi sice evokovaly valmezský rauš, ale to bylo - vzhledem k line-upu
letošního ročníku festivalu bartness a mému zpoždění - velmi nepravděpodobné.
mluva
a přeci! ukázalo se, že vinou jakési zlomeniny (ruka bubeníka snad) se omluvili o.t.k.,
takže celý program byl posunut o pěkný kus dozadu. ač jsem se cestou se slyšinou koncertu
rauš dávno rozžehnal, stihl jsem víc, než polovičku. opět jsem nebyl zklamán.
raušům to hraje velmi dobře, přičemž o kus víc se mi líbí (pravděpodobně) novější
část repertoáru, kde kapela využívá více zvuku kytar a nezní už tak jako mňága a žďorp
(podotýkám, že mňágu mám hodně rád, ale ke štěstí nepotřebuju žádný žďorp vol.2 - pozn. autora).
pravda, zpěvák i ostatní občas pobíhali zmateně po pódiu, oháněje se bojácně rukama
kolem skloněných hlav, ale nemohlo
za to pominutí smyslů, alkohol, drogy, ani žádné problémy s odposlechem, nýbrž vosy,
které snad měly někde pod pódiem vstupní bránu do svého podzemního sídla. vos tu
bylo vůbec nějak více, než je obvyklé - asi cítily déšť potvory. ten předpovídali,
koneckonců, také meteorologové, jen při tom nepoletovali po studiu... inu, bartness
asi chytil šlahounovské štěstí na počasí.
právě meteorologové a déšť samotný, který poprvé přes kopřivnici
přepršel už nedlouho před začátkem
festivalu, měli na svědomí nepočetnost publika. faktem ovšem je, že diváci se na tyhle jednodenní
menší festiválky potýkají s pomalým zaplňováním hlediště (v orlové to mívali podobně, pokud
mě paměť neklame) bez ohledu na počasí. nakonec se jich sešlo pár set, ale nebýt silného
deště v rozhodujícím čase - někdy kolem šesté, bylo by jich určitě mnohem více! vždyť program
skýtal jedno kvalitní jméno vedle druhého.
jako číslo dvě byly na pódium vehnány hraczki. funky bigbít byl velmi hravý, ale
zároveň v sobě nesl slušnou dávku energie a tvrdosti. tak trošku jako početný a hutnější
jolly joker líznutý hip-hopem. zajímavé a zároveň zábavné (a to ani nemluvím o visuálních
vsuvkách). nejspíš o nich taky ještě uslyšíme. kapela roe-deer odchodem emy brabcové utrpěla
velkou ztrátu - o tom žádná... stále je to dobrá kytarovka, ale - při vší úctě ke zpěvákovu umění -
 oproti tomu starému roe-deeru je to trošku nuda. neznat ale roe version e.b., asi bych
vše hodnotil poměrně kladněji.
koncert slovenských veneer byl asi nejvíce poznamenán nepřízní počasí.
právě při něm se totiž snesl ten nejprudší déšť. veneer mám rád už od prvního jejich vystoupení, které jsem
viděl, což bylo (nepletu-li se) zrovna v kopřivnici, když dole v noře předskakovali the
esctasy of st. theresa. i tady na bartnessu mě kytarově-taneční pop hodně
bavil a pěkně jsem si ho vychutnal. déšť ustal ještě před koncem jejich vystoupení a z lesů nad
kopřivnicí stoupal romantický mlžný opar. na letní stadion padal soumrak. řada
přišla na domácí příborsko-kopřivnické lu. další výtečná kytarovka! lu skýtají velmi
dobrý potenciál, který snad brzy objeví i zbytek republiky. mají nápady, mají energii.
získali si právem také pozornost a obdiv hvězd večera sunshine a soutpaw!
a southpaw byli těmi dalšími, kdo dostali svůj prostor na prknech, které znamenají bartness.
přiznám se, že jsem čekal naprosto něco jiného. znal jsem jen singlovku healthy drug plus něco
málo dalšího, co svého času nabízeli ke stažení kdesi na roxy.cz. jejich ladící neladící výstup ve fabricu
jsem promeškal, protože jsem tehdy v boomerangu zrovna rozdával ceny ostravským klubům roku. čekal jsem
taneční pop a objevil výtečnou energickou tanečně-elektronickou kytarovku. mělo to šťávu,
šmrnc a říz. musel jsem souhlasit s kýmsi, kdo nedávno vyzdvihl na netu southpaw jako jednu ze
dvou nejlepších českých kapel, které mísí rock a elektronické taneční prvky (spolu s tata bojs).
polská grupa cool kids of death zas výtečně mísí moderní energickou kytarovou
muziku s klasickým řízem punku (jak řekl místní norský klasik: "něco mezi sunshine a sex
pistols"). část repertoáru odezpívaná v původních polských verzích, část nahradily texty
anglické. v obou řečech tam však byla slyšet rebélie, protest, nesouhlas. obojí se neslo
nad strhující šťavnatou muzikou. a schylovalo se k nástupu hvězd večera...
sunshine se snad konečně brzy stane prorokem
i doma a přestane být pro čechy, moraváky a slezany
jen tou "nejznámější českou kapelou v zahraničí". půlnoc již odbila a já se po nástřelu několika
snímků vrhl do tance přímo pod pódiem, zapomínaje tak na všechny smutky, které se mi ten den občas
míhaly hlavou. řezavý zvuk kytar a energie ve vlnách proudící od kaye a jeho kumpánů v nástroji
mě nutil zmítat se dál a dál, furt a furt. parádní zlatý hřebík večera!
úplný konec ale obstaralo místní bubenické sdružení údery údy, které bubny a elektrickými
škatulkami navodili téměř šamanskou atmosféru. magickou a velmi příjemnou, přesně na cestu k hotelu
(nocleh pod širákem jsem předem vzdal kvůli sýčkování meteorologů).
domluva
druhého dne jsem ve sprše smyl zbytky lehounké kocoviny, žaludek naplnil dávkou asijské
many, dorazil se skvělou zmrzlinou (pomeranč-višeň) a s plným žaludkem, úsměvem na rtech
a nezahnatelnou žízní na patře se brouzdal prosluněnou kopřivnicí.
autobus domů mi startoval v pravé poledne. proplétal se letním dnem a vesničkami,
řidičovo rádio vesele vyhrávalo "moravanka to je chasa veselá" a mi - ani jako
skoro zapřísáhlému odpůrci dechovky - tyhle "rozhlasové písničky na přání" nevadily. jednoduše se
naprosto geniálně hodily k atmosféře, pomáhaly mi roztáhnout koutky úst doširoka a já se usmíval,
jako bych celou noc prosouložil. snad jen jedinou vadu na kráse to všechno mělo - že jsem se
nedržel svých vlastních rad z pozvánky a neměl se tak s kým podělit o ten příjemný pocit...
ps:: pomyslnou písničku na přání bych dal zahrát kopřivničákům. proč? ne,
nejedná se o lezení do zadnic místním bohům (velkému fousatému, malému plešatému, ani jiným...). jen si myslím,
že když nechám půl hodiny bez dozoru na lavičce foťák, který nebyl úplně zadarmo, a nikdo se jej ani netkne,
je to skoro zázrak a místo by mělo být vysvěceno. elvis žehnej kopřivnici! dudyn
foto: dudyn 
související články:: |
