znáte to, když jdete na začínající mlaďochy a vyklube se z toho tak fantastický
koncert, že o tom ještě týden poté všem s neutuchajícím nadšením vyprávíte stejně
jako ostatní přítomní? večer 23.11.2006 mezi ně patřil. dlouho jsem neměla z ničeho
takovou radost. "zrodila se hvězda II."
není to dlouho, co jsem uveřejnila tento text: zn: hledá se hudba. co přesně?
jazz? postgrunche? emo-rock? ne? tak co? nic z toho, co je striktně zařaditelné.
hudbu, o které v důsledku nedokážete stručně napsat, co obsahuje nebo vyjadřuje.
potřebuju něco, co bude naprosto vybočovat z konformity jednotlivých stylů, něco,
co si bude vytvářet vlastní pravidla. chci, aby to mělo nádech svobodné fantazie,
tak, jak ji prezentuje poezie. už se nebráním ani avantgardě, někdy je rafinovaná.
myslím na hudbu, o které lidi nebudou s chutí psát články, protože ji nelze povyprávět.
bude v ní víc, než je jeden s to objevit. odmítám prostoduchou rezignaci
21. století, "všechno už tu bylo". nebylo.
už jsem našla, co jsem hledala. nazvěme to musica fatale. jsou to právě charlie
straight, teprve v rozkvětu. po mé euforické pozvánce na dvojkoncert s pavel
pilch jazz bandem se mi všichni smáli - docela pochopitelně si mysleli, že jsem
se pro něco "jenom zbrkle nadchla". ale to není tenhle případ a ti všichni už to vědí.
protože večer v bazárku, 23.11.2006, byli ti všichni přesvědčeni. charlie straight, a ne
jinak ppjb, zahráli fantastický set. to fluidum, které z nich totiž vyzařuje, je
stejně obrovské jako duše písní, které hrají: v molu, duru, bossanovu, blues, pop,
rock'n roll - všechno s moderním jazzovým feelingem. a je jedno, jestli zpívají
česky, anglicky nebo polsky (což v bazárku vynechali) - ani stokrát omletá fráze
nezní jako klišé, pokud ji zpívá albert černý. a to píšu jako hlas lidu. samo o sobě
by stačilo, jak neodolatelné jsou refrény nebo jak chytře vyzní, ale oni jsou navíc
výborní i instrumentálně a obsahově vůbec. když se uchýlím k přirovnání, cítíte v tom
to hezky sentimentální z norah jones, tu invenci jamieho culluma, ten rozmach chytlavé
stránky coldplay, nepřezdobenost keane nebo sílu emocí a gradací jako v akustické
tvorbě daniela bedingfielda (ano, zažitek ze zpěvu alberta naživo se téměř vyrovnal s unplugged
verzí gotta get thru this). a když tihle mlaďoši komorně vešli na scénu, nečekalo se to,
ale michal šupák (klávesy), albert černý (kytara, zpěv), pavel pilch (bicí) a honza
cienciala (bass) udělali díru do ostravy a já viděla "zrodila se hvězda 2".
ppjb jsou ale taky hvězda. ať si říká kdo chce, co chce. miluju jejich rozmanitý
výběr skladeb a to, že když už si myslíte, že víte, jak se bude aspoň ta a ta část
skladby vyvíjet, překvapí vás. chromazone, some skunk funk, una noche con francis,
szmarujcie do domu či when it rains. málokdo vám za hodinu zahraje elektronickou
zběsilost, experimentální jazz zkřížený s funkem, proslulý latinoamerický hit, vlastní
téma postavené na repetici a gradaci kytar a konečně romantické klavírní dílo
brada mehldaua. a schopnost tohle všechno pojmout je v jejich bilanci zase jenom
postup. mimořádný se mi zdál výkon jejich centra, saxofonisty zbyszka kalety, který
exceloval přš. v lost time nebo již zmiňované, rytmicky extrémně náročné some skunk
funk. jménodárce pavel pilch říkává, že má štestí na lidi, s kterými spolupracuje
a popravdě, s tomášem lasotou, danielem bohmem, jirkou zabystrzanem, nebo právě
zbyszkem kaletou bychom s radostí spolupracovali taky.
vesna
související články:: |