tradičně ostravu v týdenním intervalu navštívily desítky divadelních souborů, klasického i méně zavedeného střihu. hrálo se téměř čtyřicet představení
různých žánrů, kvalit a zaměření. letošním stěžejním vodícím prvkem divadelního maratonu bylo jubilejních 400 let od úmrtí williama shakespeara.
dalšími pojítky festivalu byla témata obdivovaná i zatracovaná baarová, trampství a kult táborových ohňů.
williame: nevěřím! nevěřím! nevěřím!
v shakespearovské linii vévodily tyto tituly: richard III., zimní pohádka, něco za něco a bouře jakožto zástupci klasického divadelního formátu (pravda,
bouře byla nastudována loutkovým divadlem ostrava). netradiční poctou slavnému dramatikovi byla autorská inscenace hamleti v podání
divadla na zábradlí pod taktovkou jana mikuláška. divadelní hříčka analyzující nelehké povolání herců oplývala notnou dávkou sebeironie. velmi
povedenému kusu vdechli herci se stoprocentním zápalem plnohodnotný divadelní život. dodejme jen, že v roli sedmi hamletů se objevila i žena-hamlet, v podání
jany plodkové. její výkon rozhodně stojí za shlédnutí in natura.
opravdovým unikátem s neopakovatelnou atmosférou byl premiérově uváděný site specific projekt sheakspeare na hlubině. pod dohledem v ostravě tolik
oblíbeného jana mikuláška oživili herci divadla petra bezruče charismatický prostor nových koupelen provozu hlubina. přízvisko nové koupelny v tomto
případě působí zavádějícím pojmem, ve skutečnosti se jedná o chátrající, industriálem a rozkladem čpící budovu (kterou mimochodem v brzké době převezme
podnikatelský subjekt pod svou záštitu a čeká jej rozsáhlá přestavba). prohlídka, takto bych si dovolil charakterizovat první část projektu, nás
zavedla na obskurní místa chátrajícího skanzenu hornické minulosti. průvodce s hornickou přilbou na hlavě při prohlídce recitoval jeden shakespearův
sonet za druhým aby vzápětí předal slovo svým hereckým kolegům. ti v duchu svého předchůdce pojali recitaci jako etudu. druhou část obstaraly dvě
scénky s velmi rozverným tempem, které vygradovaly do zběsilého dadaistického finále. pasáž mezi prohlídkovou částí a druhou půlí obstarala improvizovaná
kapela, která v punk rockovém duchu odehrála tři písně / sonety. vše se odehrávalo v kulisách drolící se omítky a obnažených kachliček byvších
koupelen. i přes drobnou vrstvičku pompéznosti se jednalo o skvělou podívanou, která vyplnila dramaturgické zadání. dle mého názoru by do budoucna
mohla být právě takováto představení šitá přímo na míru festivalu velkou devízou a lákadlem.
divácky velmi vděčná se ukázala být dvě představení. richard III. ožil díky hercům z klicperova divadla z hradce králové a zimní pohádku nastudovalo
dejvické divadlo. obě představení se mohla opřít o velmi kvalitní hereckou družinu, kterou navíc mohla spousta nedivadelních diváků znát z televizních
či filmových produkcí. to mělo za následek, že jakmile se objevil "televizní obličej" na jevišti, obecenstvo se dostalo do jásotu, který nereagoval na děj
hry, ale byl odměnou celebritám. nechci být zbytečně krutý vůči lidem kteří si jdou do divadla po zásluze odpočinout, ale odsud po sem. ani v jednom z případů
se nejednalo o představení, které bych si žádal vidět znovu pro požitek z viděného. škoda.
ať žije tragikomedie, ať žijí duchové!
za velmi zdařilé považuji z letošní továrny na sny tři představení - lidskou tragikomedii, přízraky a vypravěče (o posledně zmíněném projektu bude řeč
až posléze). všechny tři hry spojovala jakási osudovost. totální jevištní prezentace ve spojením se silnou látkou zmíněná představení učinila vyjímečnými.
vryly se svou atmosférou pod kůži silou injekčního vpichu. přízraky v režii jana friče nastudoval soubor městského divadla kladno. ibsenovo drama nahlíženo
očima jana friče zanechalo hororově mrazivý dech jistě na každém z přítomných. režisér namíchal koktejl z těchto přísad: mrazivý příběh, expresivní
herectví a na dochucení přidal svou imaginaci. i přes zvláštní uštěpačnost, která místy představení odvedla na zbytečné scestí, bylo poselství hry
nezkaleno a divák mohl plně ocenit temně chmurný ibsenův svět. svět plný úzkosti, provinění a zoufalství které má kořeny hluboko v minulosti. talentovanému
janu friči byla navíc na letošním ročníku dream factory věnována celá jedna sekce - mimo přízraků mohlo publikum ocenit jeho režisérské dovednosti u dalších
čtyř inscenací.
ladislav klíma nebývá často oprašován na divadelních prknech, ale když se tak stane, stojí to za to. filozof, podivín a autodidakt klíma napsal stohy
prozaických, filozofických a kdovíjakých textů. ani se pořádně neví kolik toho v tvůrčím zápalu zničil, přesto víme že jeho myšlenkový odkaz je stále živý.
klímova lidská tragikomedie je poměrně čerstvou akvizicí pražského divadla v dlouhé. ale pod pečlivým režijním dohledem hany burešové působí drama tak
sebevědomě a autenticky! nelze nezmínit fenomenální výkon jana vondráčka v troj roli mladého, vyzrálého a chátrajícího jaroslava pulce. vondráčka
expresivní, bonvivánská nátura kterou vtělil do mladého pulce v prvním dějství, s přehledem převálcovala výkony všech jeho divadelních kolegů. tří
hodinové představení nemělo slabých míst a rozhodně bych ho s chutí absolvoval vícekrát!
avantgarda
nejnáročnější divadelní kusy dokáží rozdělovat a prověřovat vkus publika. plně se projevilo takovéto štěpení na hlubině. opět pod taktovkou jana friče
nazkoušel soubor divadla x10 z prahy hru kontroverzního německého tvůrce rainalda goetze válka. musím se přiznat, že během představení jsem bojoval s pocity
mírně smíšenými, ale s odstupem času již sjednocenými. za sebe říkám: nejvýraznější divadelní projev ročníku 2016 ostravské divadelní přehlídky. to, s jakou
vehemencí soubor prezentoval hnus, zvrácenost a krutost světa, zanechal ve mne opravdu tíživý pocit. tryznu za současnou neutuchající společnost, se spoustou
odkazů a narážek na ožehavé kulturně-společenské jevy ťala do živého. během přestávky část publika opustila stísněný prostor byvších koupelen, inu avantgarda
nezapadá do většinového vkusu.
jestliže se ptáte zda u dream factory platí pořekadlo dobří holubi se vracejí, tak na to vám hned mohu odpovědět - platí. petr boháč a jeho progresivní
spitfire company jsou toho důkazem. loni ostravě dokázali, že byť nový a v česku ne příliš známý spolek (tím nechci znevažovat úspěchy na zahraničních
prezentacích, chraň bůh), si dokáže podmanit zcela své publikum. vypravěč si vystačil s ústřední a jedinou herečkou/tanečnicí na pódiu - francouzkou
cécile da costa. jediný kdo do jejího fyzického divadla zasahoval byl doprovázející hudebník. intimní příběh inspirovaný knihou kámen trpělivosti od spisovatele
atíka rahmího pojednává o vnitřním světě zraňené a emočně obnažené ženy. cécile da costa předvedla fenomenální výkon za který ani pěti minutový aplaus nemohl
být adekvátní odměnou za vynaloženou energii. cécile ze sebe vydala úplně vše aby dosáhla na tu skutečnou, bolestnou povahu ženské spirituality. pohyb
nahrazoval slova a hudba vyplňovala mezery mezi odstavci.
divadelní přehlídka dream factory ostrava letos, respektive i loni naplnila má očekávání. já, jakožto divák jsem si mohl vybrat ze všech žánrových
škatulek a při každém výběru jsem si byl téměř jistý, že nebudu zklamán. a to díky pečlivé dramaturgii, která opravdu vybírala ty nejsilnější
kusy z celorepublikového divadelního ranku. velký dík tím pádem patří řediteli festivalu - tomáši suchánkovi a také jemu věrnému pořadatelskému týmu.
martin šenkypl
foto: jiří volejník 
související články:: |
