taky tak milujete, když se ulousaná melodie stařičkého bluesu zastřeně nese ztemnělým
klubem a protíná pomalu dým jako za zlatých dob jazzu 40. let? i to byla jedna z podob
tohoto večera. a kouzlo té stařičké nostalgie přišlo záhy, když yvonnka začala zpívat
"old devil moon". následovaly další dvě překrásné balady, které jejím sametovým
provedením získávaly opravdový romantický rozměr, a brzy na to už málokdo seděl
nehybně na místě. třeba u skladby "my romance", kde se běžně ukazuje jak její
taneční umění, tak její temperament, jsem zapomínala dýchat. bravurně zvládnutý
jazz ve všech svých podobách a polohách, láskyplná atmosféra a spokojené tváře
kolem. plně rozvinuté mistrovství roberta balzara, stanislava máchy i jiřího slavíčka,
šarm a neodolatelný půvab yvonnky sanchez - po necelé hodince jsme byli skutečně
zralí na přestávku. ne, že bychom to lepší měli za sebou, to ne!
než došel dan bárta na pódium, vzduch se dal krájet. bylo to takové to nadšené
očekávání, kdy si říkáte "prosím, už!".  bouřlivý potlesk po první, kratičké skladbě
intropicture nebral konce, a bylo to čím dál tím lepší. měli jsme totiž příležitost
poslechnout si něco zbrusu nového, ne "jen" upravené věci illustratosphery. byla
jsem přesvědčena, že svou nejlepší polohu má dan právě ve sféře těchto posledních
dvou alb, ale mýlila jsem se. jazzové standarty pomalejšího rázu mě z mého omylu
spolehlivě vyvedly.
a protože se poslední dobou často spekuluje o budoucnosti jazzu, já přidám svou
trošku do mlýna. ráda totiž budu oponovat všem skeptikům a řeknu, že není čeho se
bát. plně se shodnu s petrou konrádovou, která jazz charakterizuje jako princip.
a jestliže se jazz zachoval bezmála století v neoslabené formě, je to díky
osobnostem. žije totiž lidmi, vzniká výrazem, impresí a vkladem celé osobnosti - a tak
jsme ho spatřili my.
a ta... jak to říci? ta radost, která se v tom všem odrážela! těžko se to vysvětluje,
asi byste tam museli být, ale bylo to jednoduše odzbrojující - na konec se zpátky
na pódium vrátila yvonnka, aby společně dovedli k dokonalosti skladbu dindi,
jeden z největších baladických skvostů. stanislav mácha, který podal životní sólo,
sklidil uprostřed skladby nadšený a upřímný potlesk od samotných protagonistů, a celá
ta dojemná situace rozslzela i dámu vedle mě.
ale samozřejmě nešlo jen o tuhle závěrečnou, vrcholnou skladbu. celý večer mi připadal
jako večer splněných přání, a jen mě mrzí, že nejsem v psaní zdatnější, abych vám
to mohla zprostředkovat lépe. když jsem psala pozvánku, mohl ten můj entuziasmus
přijít komukoli jako nekritičnost, ale ne. jakkoli jsem je vyzdvihla, nebylo to
přehnané, ani v nejmenším. vytvořili dokonale harmonickou kompozici všeho, co se
skrývá v jazzu. bylo to nádherné a strhující... (tady už prostě slova vážně nestačí).
vesna
foto: vesna 
související články:: |
