laco deczi hrál s celulou new york v parníku... zase. bylo narváno... zase. byli vážně dobří... zase.
i já tam byl... zase. no tak kecám... nebudu foresta parafrázovat se lží na rtu a přiznám se, že jsem je viděl naživo
prvně. na svou obranu však musím, slavný soude, podotknout, že jsem se chystal již mnohokrát - marně. pokaždé
mi to z nějakého důvodu nevyšlo. o to více jsem se těšil a o to více jsem si to užil!
páteř koncertu tvořily písně z nejnovějšího alba mewe (k němu se ještě dostanu...)
kolem kterých se kupily ty další - starší. svižné jazzové skladby jako "trash", hojně kořeněné nástrojovými exhibicemi muzikantů
(v jazzu se to smí), se mísily s melancholicky zasněnými melodiemi typu "summer play". to vše jen tak lehounce dochutil
laco občasným komentářem, informací, či vtipnou historkou. jedna z nich pojednávala o tom, kterak na záchodku letadla
cestou z n.y. sem zemřel pasažér. to samo o sobě moc veselé není..., následná dedukce kapely, že tento muž se pravděpodoně živil
umíráním po letadlech, celkem ano.
přes ona častá sóla jednotlivých členů působila celula jako jednolitý organismus.
vaico deczi (lacův syn) zdědil po otci kupu hudebního talentu, který neprohýřil a využívá tím nejlepším způsobem. jeho
způsob bití, zdál se mi velice zajímavým a v některých chvílich poměrně svérázným. při jednom z nejdelších svých sól
nasadil od počátku do zvuku mlčících nástrojů svých kolegů tak nezvyklý rytmus, že jsem chvíli jen tupě zíral a v duchu
se sám sebe ptal: "o co tady, sakra, jde?". když se ale přidaly klávesy, vše do sebe začalo neuvěřitelně zapadat a já
se přistihl při slastném úsměvu.
walter fischbacher je takový klávesový kouzelník. obvykle jemně dokresloval celkový obraz skladeb, ale
když na to přišlo, pěkně se rozjel. no a bylo-li potřeba (v "got cake"), zvládl na svém nástroji i kytarový part.
steve clarke splňuje přesně mou představu o jedné polovině obyvatel new yorku (ta druhá vypadá jak woody
allen a věčně vysedává u svého psychiatra, případně psychoanalytika) -
týpek, který je ztělesněním mnohageneračního mísení kultur v novém světě. soustředění a snaha se zračily v grimasách,
které bylo možno na jeho obličeji pozorovat zřetelně i v těch nejposlednějších řadách.
laco deczi zůstal i po letech stále "jen" veselým chlápkem s trumpetou. snad je to i proto, že v n.y.c. si člověk
uvědomí, jak je ta jeho polní tráva relativní. (mnohým českým a slovenským "hvězdám" bych roční pobyt tamtéž naordinoval
jako léčbu na bujení hřebínku... ten by padal...!) trubku já měl vždycky rád. v životě bych se na to nenaučil hrát, ovšem
líbí se mi ten pronikavý a zároveň velmi příjemný zvuk. a laco na ni fakt umí, což dokázoval i toho večera v parníku.
v pauze jsem se mezi prvními vrhl k walterovi za účelem nákupu cd mewe (zároveň tu walter i steve
prodávali i svá sólová alba - pozn.autora). samozřejmě, že to není totéž, co koncert - každá studiová deska je opatřena
jistou dávkou sterility, danou chybějícím kontaktem s divákem, přeléváním energie mezi publikem a kapelou. i přesto
je mewe hodně zajímavým kouskem v mé "diskotéce". zaujala mě na ní i jedna drobnost, která se samotným obsahem až tak
nesouvisí (i když v jistém smyslu...): u názvu každé skladby je vedle jména autora také název agentury chránící jeho
autorská práva (v u.s.a. pravděpodobně standard), a tak se tu u šesti z osmi písní skví notorický známá zkratka o.s.a.
jen mě tak napadalo, jestli třeba b.m.i. jsou taky takoví vydřiduši...
ale zpět ke koncertu... co ale víc říci (potažmo napsat)? povedený koncert velmi příznivě přijatý
publikem (někteří přijeli až z polska - pozn.autora) - i dušička dudynova odcházela naprosto hudebně uspokojena. dudyn
foto: dudyn 
související články:: |
