pořádat v olomouci festival prezentující současný animovaný film a trendy na poli animace
je veskrze dobrý nápad, o tom mne přesvědčilo nadšené a vnímavé publikum letošního pafu.
je dobré vědět, že i okrajové žánry jsou pořád pilně znovu objevovány současným mladým publikem.
ovšem svůj podíl na takovémto zájmu má organizační a realizační tým pafu, který sestavil
svěží a neotřelý koncept své programové koncepce, zapojil i hudební složku do celého festivalu
a spoustou přidružených aktivit dokázal učinit festival atraktivním.
přednáška petera greenawaye se může na první pohled jevit jako poněkud neuvážený tah ze
strany pořadatelů, vždyť greenaway je klasický filmař který se animací nikdy nezaobíral
ve svých filmech. nesmíme ale zapomínat na greenawaye jakožto vje, totiž video jockeye
přesněji řečeno. navíc je neúnavným hledačem nových postupů, žánrů a poslední době na sebe
bere roli jakéhosi gurua filmu.
páteční přednáška apokalypticky nazvaná cinema's new possibilities – cinema is dead,
long live cinema nabídla hluboký exkurz do světa a historie světového, potažmo evropského
filmu. myslím si, že stěží najdete fundovanějšího tvůrce nad greenawaye, ať už bereme
v potaz jeho znalosti filmové, jeho vědomostní zázemí ohledně kompozice obrazu jakožto
malíře či znalce literatury a jejího širokého kontextu. za čtyři hodiny trvání svého
v uvozovkách kázání stihl pohřbít film, polemizovat o něm a nakonec jej částečně rehabilitoval.
podělil se své poznatky patřící barvám a světle u filmu a ozřejmil mnoho faktů vyskytujících
se v jeho filmech s názornými ukázkami. závěr přednášky patřil vjským filmům a dal také průchod
volné diskuzi. celkový dojem z přednášky pouze hatil režisérův mentorský tón a jakási pošetilá
touha vnutit publiku svou neomylnou vizi o kinematografii.
kdežto "volný radikál" pip chodorov navodil uvolněnější atmosféru svou přítomností
a promítáním svého celovečerního osobně laděného dokumentu o avantgardních filmařích v americe.
v následné diskuzi ozřejmil divákům své touhy, které ho vedly k rehabilitaci nezávislých filmařů,
kterým je dnes vesměs kolem osmdesátky a nikdo moc o jejich celoživotním boji o sebevyjádření neví.
o pomyslný vrchol pátečního večera se postaral němec carsten nikolai svou radikální hudbou,
naservíroval přítomným v metropolu neskutečnou dávku elektronického šumu a přesného rytmu. jeho
tvrdá, nekompromisní vize elektronické hudby prezentovaná projektem untixt podpořená
projekcí, ukovala všechny do sedadel. změny z hlukových abrazivních ploch do úplných mezitemp
přinášely očistu i nirvánu současně. po výtečném vystoupení si všichni připadali podvedeni
nastalým koncem setu, ale v kině se bohužel na přídavky nehraje. skvělá akustika kina metropol
byla výborným spoluhráčem prvního živého vystoupení alva noty u nás, snad to nebylo naposledy...
martin šenkypl
foto: jiří volejník
související články:: |
