výpad třicátý pátý
bohumín, orlová, havířov
vrátíme se dřív, než listí opadá," hlásali prý na začátku
první světové války němečtí branci před nástupem na západní frontu, v domění, že
nadcházející zápas s vojsky dohody bude pro ně lehkou aférou. že to nakonec dpoadlo
úplně jinak, je jiná věc: jen mne onehdy napadlo, že jsme mohli loni na podzim,
když jsme opouštěli ostravu, to heslo použít v obráceném gardu. "vrátíme se, až
se halda zazelená." trvalo nám to trochu déle, než jsme předpokládali, ale jeho
litera byla naplněna.
klidně bychom mohli pokračovat tam, kde jsme v únorovém čísle skončili. za cca
půlrok, co jsme u tošenovských nebyli, se totiž na soupisce místních klubů objevila
řada nových jmen, která stvrzují predikát ostravy jako města s nejdynamičtější klubovou
scénou. naše tamní tykadlo tgv však o tom cosi chystá do příštího čísla.
nám je ovšem třeba popohnat bryčku dál po vzoru pásmových turistických pochodů
´od konečné ke konečné´ prozkoumat nejbližší ostravské okolí. snad nikde v republice
neexistuje tak hustá síť větších aglomerací - a většina z nich stojí klubospytci
za návštěvu. naskýtá se samozřejmě otázka: vysávají ostravské kluby těm v nejbližším
okolí návštěvníky? nebo se v důsledku nebývalé hustoty obyvatelstva dostane na každého?
možná máte při pohledu na titulní stránku tohoto dílu pocit, že vás šálí zrak.
proč pavel patera, remplující indiferentního vikinga na mantinel? pokud měl tento
seriál alespoň v rámci možností zachytit aktuální dění v té které noře, nemůžeme
jinak (a myslíme si, že po věčných bigbítech, potažmo ´cukr, káva, limonáda, bass,
drum, bum´ může takový ´popis jednoho zápasu´ osvěžit). navíc nemůžeme utajit jistou
skrytou symboliku. stejně jako naše hokejojisty nasměroval zápas s tre kronor do
finále světového šampionátu, i my spějeme k závěru našich cest za kluby téhle země.
příště končíme.
entomologický zádrhel
první indicii k zodpovězení otázky nastolené v úvodu získáváme hned - následuje další a obávám se, že nikoli poslední hokejová paralela - po úvodním vhazování. "jen tak sem lidi nepřijedou. oni mají představu, že když je to osm kilometrů vlakem, že už je to hodně daleko..." , předhazuje ostravě bohumín, první punkt naší inspekční cesty. v případě obou měst je vzájemná
blízkost a vzdálenost snad nejmarkantnější a ve zbytku republiky snese srovnání leda s dvojičkami most - litvínov a lbc - jbc. vlak vás ve městě, které se západním okrajem otírá o polskou hranici, vyhodí za slabou čtvrthodinku a zhruba totožné časové penzum potřebujete na cestu na místo určení (a to nemusíte být vycepován nervózním poklusáváním po pražských bulvárech, spojeným s obřím slalomem mezi spoluobčany).
ale popravdě řečeno, vznik klubu bedrunka byl podmíněn ostravskou náplavou ("byl tady jen takový strašně malinký rockbar, skončil tak před třemi, čtyřmi lety, ale nějaký koncert tam byl jen jednou, ani nevím, jak se tam namačkali...," domákneme se na místě). nejdřív museli sourozenci ambrožovi pojmout úmysl otevřít si hospodu, pak prvotní nápad přetavit na klubík s živými akcemi,
přibrat třetího do mariáše, který posléze odešel, a pronajmout si bývalou diskotéku, malebně umístěnou v domečku na konci pěkného městského parku. mezi řečí zjištěno, že sestře bylo tehdy devatenáct a bratru o čtyři roky víc; ani to se příliš často nevidí. mimochodem, kamarádka výtvarnice je vyobrazila na zdech u vchodu jako imaginární dveřníky, ale podobní si prý příliš nejsou. tedy paní domu určitě ne.
učili se za pochodu a některé historky jsou čítankovou ukázkou metody pokus - omyl. třeba ta s psími vojáky. "sehnali jsme klavír, snad z roku 1900, který měl pokaženou mechaniku. a já... něco slyším, ale moc se v tom nevyznám, ale ladič nám řekl, že je to perfektní, zkrátka nás vypekl. večer přijeli psí vojáci, filip topol sednul za klavír... a tak jsme v pátek večer v osm hodin sehnali nový klavír, nového ladiče... všechno jsme to zvládli, sice koncert začal někdy v deset, o půl jedenácté, všichni jsme za tu dobu zešedivěli, ale bylo to docela zajímavé."
tak se v bohumíně kalila ocel. po zhruba dvou letech od těchto památných událostí se bedrunka (ptát se po významu názvu znamená chytit se do jazykovědné pasti. "přece to... beruška," udělá z vás respondentka osla. a mimochodem, kohosi důvtipného inspiroval název k jemné jazykové hříčce ´be drunk...´) jeví stabilizovaným a se sebou samým docela spokojeným podnikem. frekvence
živých akcí se drží na jedné za měsíc, vesměs z místních zdrojů, cca jednou za půl roku, když se nashromáždí příslušný peníz, přibude nějaká větší šajba. rozhoduje vkus paní domu - a dle odkazů na syčáky ("váša byl nadšenej, bylo to takové komorní, skvělá atmosféra, děcka s rodiči - a váša sám prohlásil, že ´bůh vstoupil do místnosti´...") chystané tara fuki či kumandžasovy plastelínové brouky jej
lze označit za vybraný. bedrunce patří jeden místní primát; právě na její půdě totiž proběhly první house parties v bohumíně; pravda, motivované spíše potřebou vydělat si na srdeční záležitosti. v okolí se o bedrunce dobře ví,´´že tu a tam přijede zpoza čáry návštěva z rzeczy pospolitej (poslední dobou i s pravidelnými vpády soundsystemu z nedaleké raciborze) a někteří návštěvníci z ostravy se
údajně nechali slyšet, že jim interieur domu na konci sadu připomíná starou a dosud oplakávanou cihelnu. nevím, jak už jsme anoncovali v loňském prosincovém čísle, nestačili jsme předběhnout její zánik, ale v porovnání s dostupnými popisy cihelny se vizáž bedrunky jeví být o něco veselejší a přístupnější prostorou. až už skrze roztomilé výjevy ´ze života hmyzu´ na stěně naproti baru, na níž si v
živých barvách vyvedení blankořídlí počínají tak, jako hosté klubu na protilehlé straně, nebo planetární motivky s luftbalóny na jedné ze stěn sálku. není to bůhvíjak rozlehlé, zato však útulné. a přihoďme další ze specialit - kdybyste se vydali po schodišti, stoupajícím nad barem do prvního patra, nalezli byste na malém ochozu dje - který tak může nerušen monitorovat dění pod sebou - ale
též dveře. vedou ke třem pokojům: dva slouží co obytné pokoje provozovatelům klubu a třetí... třetí je zkušebna jedné místní bubínkářské squadry. netoliko lábus hrozný tedy provozuje zkušebny v předsíni nebes.
někde v půli příjemné konference přijde řeč na grindocorové party z nedaleké orlové, které si do bedrunky občas zajedou udělat večírek s hudbou. mezi řečí se paní domu zmíní o jakési futře. "tam se hraje?," zavětří zpravodaj - a za pár hodin pílí parkem, telefonní číslo na tajemnou futru v kapse, jsa na stopě objevu.
ktosi je za dverami
ono se to samozřejmě může zdát hrozně laciné, ale architektonická specifika orlové nelze obejít jen tak a dělat, že nic. vezmi namátkou most, plzeňské ghetto vinice, vraž do toho polabiny, smíchej s jižákem - městem snů, a zasaď severovýchodně od ostravy. hledání tajemné futry - a teď už používám chybný tvar naposledy - v panelákové spleti ale není zas tak komplikované. znáte-li polohu místního kulturního svatostánku, stačí sestoupit po schodech dolů o úroveň níž a jste u dveří.
což nabízí vítanou příležitost říci si, jak je to doopravdy s názvem orlovského klubíku - a tady je, jak si ještě povíme, zdrobnělina opravdu na místě. skutečně platí ´ta futra,´ ale v plurálu, tedy futra jako dveře, vrata, atd. název mu do vínku vložilo občanské sdružení, které si jej vymyslelo a které jej opečovává. nejdřív chtěli být cestou, ale při pokusu o registraci jim bylo sděleno, že tohle slovo si zabukovala proslulá nadace z mlýna u tábora. tak třeba nějaké dveře dokořán, zauvažovala nějaká bystrá hlava a postoupila tak na půl cesty. další logický krok vedl k futrům.
futra také měla své předchůdce. "pár studentů z obchodní akademie si založilo takový klub, spíš studentský, v jedné z místností v hotelovém domě doubrava. rozjelo se to, udělali tam jeden koncert vzniknuvší kapely ehm a jedno divadelní představení... ale vzhledem k tomu, že to nesplňovalo nějaké požární předpisy..." po jeho zavření se několik pozůstalých sešlo ve zmíněném ó es. nejdříve se pokoušeli usadit v již zmíněném kulturáku, ale poté, co zjistili, že tam opravdu není vhodné prostory pro jejich alotria,
objevila se v jejich hledáčku "taková celkem kultovní, ale zaplivaná putyka, které končil nájem." při licitaci s nedůvěřivým okolím došlo až na petiční archy, a počet podpisů dle místního podání rozhodl. v lednu devětadevadesátého roku se futra otevřela poprvé (ty dva roky a kus mne zaskočily: jeden si myslí, že už mu za ta léta, co se kodrcá po tuzemských klubech, nemůže uniknout, když se někde něco šustne. a ono uniklo.)
první pocit, který z futer člověk má, je značná nezabydlenost. pódium, pár stolů, kanape, výklenek, ve kterém se usídlil zvukař, velmi, velmi syrové... kde je bar? není tu baru. dodnes jsem ten jinde nezažitý systém, oscilující zřejmě mezi ´dones si sám´ a nákupy osvěžovacích nápojů ad hoc na ty které akce, příliš nepochopil. jan dospiva, jeden z údů společenství kolem futry, onu nehotovost přiznává, na druhou stranu ale nachází jistá pozitiva: "on trošku takový ten free style, co tady je, k tomu trošku
patří, takový chaos..." z oznámení, vyvěšených na zdi proti vstupu se ovšem zdá, že počínání futer je - přinejmenším ze strany místních kapel - oceňováno. tady se dozvíme, že ten a ten band (si) vydal nové cd, ten ohlašuje pátrání po nových členech - takové interakce jsou hodně cenné. navíc tu místní bandy po odpolednách zkoušejí, tu a tam si někteří výtečníci udělají jednorázový reviválek (i když při slově revival prý normálně dostávají osypky) pearl jam a spol. a ve futrech se na to pak s láskou vzpomíná.
program se postupně cizeloval. "začínali jsme se 4 koncerty měsíčně, pak se najelo na takovou šílenost, že tady byl koncert v pátek i sobotu - to jsem hned říkal, že se to nemůže udržet... tak jsme zase najeli na ty čtyři akce měsíčně. ne všechno jsou koncerty, něco z toho jsou divadelní představení, nebo takový posezení - a zhruba od začátku tohoto roku tady máme stálý program, živé věci jsou tak 4x měsíčně, ale každý večer jsou tady nějaký pouštění..." (dle programu soudě se jedná o poslechovky buď žánrové, nebo oblíbených koní vybraných pánů v pozadí futer, které představují přišedším. mám pocit, že to podtrhuje charakter futer jako klubu
s úzce vyprofilovanou a stabilní klientelou, jakési orlovské ligy gentlemanů - dámy prominou). obdivuhodná je stylová všežravost - na programu má místo "všechno, co je nějaká menšinová, klubová záležitost, žádné masové, komerční věci. uživit by se tu mělo všechno od folku po metal, přes jazz, normální bigbít, divadlo, přednášky." to je konečně vidět letmým nahlédnutím do programu - na soupisce jsou sice samé regionální záležitosti: na jedné straně jazzmani z těšína, na druhé skapunkeři z karviné (pan vedral ví, nebo si dále v klidu prdlá s pražskou partičkou?) a jedním dechem je zde mluveno o tom, jak znamenitým návštěvám se těšily místní kovotepecké čety. ten akcent na místní, resp. regionální líheň je možná jedním z důvodů, proč se klub jeví jako ´dovedně zakrytý´, ačkoli funguje už delší dobu. ale takové objevy jsou kořením cesty.
harlow neskončil, harlow trvá
když jsme byli na podzim v ostravě, odepisovali jsme jej. ptali jsme se v parníku po nějakých spřízněných duších a protože jsme měli nějaká mlhavá tušení, nadhodili jsme havířov. ten už to má za sebou, odtušil pan giertl věcně. ale pak jsem v internetovém průvodci milovníka alkoholických nápojů městem (možná byste nevěřili, jak jsou klubozpytci tyhle servery při ohledávání toho kterého města neocenitelnou pomůckou) s názvem ´akční havířov´ zaregistroval krátké povídání o jakémsi harlow jazz clubu.
poslední pochybnost padla ve futrech, kde na zdi visel plakát, anoncující, že jestli se já blížím do havířova od severu, tak od západu zase phil shoenfelt a spol. a že máme společný cíl. a tak se váš zpravodaj nechá jako správný lojza vysadit na druhém konci havířova a ošmajdá si botky cestou městem přímek a pravých úhlů po sáhodlouhém úhlavním boulevardu, mysle na šumná města.
jestliže je v ostravském klubovém životě cítit zjevná tendence soustředit všechno na stodolní, havířovská situace jako by byla vtipnou persifláží téhož. oba dva havířovské kluby totiž sídlí na podlesí, v areálu rozměrného ´domu služeb´ (globalizačním dítkám lze přeložit jako svého druhu předchůdce supermarketů) permon, na který je důvtipně přilepen dům kultury, zřejmě proto, aby to od materie k duchu nebylo daleko.
harlow je z těch dvou starší. nejpozději těsně po listopadu si několik lidí vyboxovalo dvě místnosti v suterénu kulturního domu, určené původně k vernisážím. tady klub fungoval celá ta léta, se střídavou přízní domorodců, pod taktovkou dramaturga petra václavka, na jehož klíčové úloze dlouholeté šedé eminence se shodnou všichni zainteresovaní. zatímco bar šel z ruky do ruky, on dlouhá léta zůstával a ztělesňoval kontinuitu klubu (jeden čas se v harlow objevil i dnešní přednosta stanice v sousedním permonu. z dob jeho působení údajně jsou fotografie čelných jazzmanů na pravé zdi).
poslední změna loni na podzim vynesla do čela harlow jiřího bořutu, aktivního hudebníka (starší ročníky budou znát co bubeníka špinarové speciálu). tři měsíce zahlazoval škody po předchozím majiteli (záměrné?, ptám se - "myslím si, že jo, protože vytrhat ze zdi dráty... proč.") a mírně pozměnil, inspirován svými bubenickými štacemi po západě, imágo klubu ("chtěl jsem to udělat
komplikovanějši, ale už mě tlačila trochu bota. chtěl jsem to třeba rozčlenit trámy, aby se na koncertech mohlo i stát..."), aniž by mu ovšem ubíral na příjemné domáckosti. dramaturgii nechtěl - a ani nechce - orientovat striktně jazzově, raději na ´všechny menšinové žánry´. spíše byl veden ideou ´domova pro muzikanty´, potkávací a jamovací prostory.
po nadějném úvodu se mu ovšem spíše potvrzuje, že od prvku očekávání není k prvku zklamání daleko. "starám se možná až moc - je moc kapel a málo lidí. kapely chtějí peníze a tak je soukám z téhle kapsy a jsem nasraný... myslím si, že tady byl takový deficit, on těch koncertů neměl tolik, takže se lidi těšili, že za mě jich bude víc... já tomu nerozumím." vzhledem k tomu, že se mu
to naposledy stalo den před naším příjezdem s takovým střelcem, jako rudy linka, byla ta rána asi příliš čerstvá. přesto ale jiří bořuta neztrácí naději. "není všem dnům konec, uvidíme, jak budu mít optimismus, jak to půjde. stačí, aby to bylo životaschopné, abych trochu zaplatil lidi, aby zbylo na zaplacení kapel a něco málo... tak co."
skřítku, skřítku, kam stále pospícháš?
najít vchod do podzemí v komplexu permonu není příliš jednoduché. než dobudete vstupu, označeném malůvkou zmršeného kennyho - to je už přinejmenším druhé setkání s mccormickem jr. na stěnách tuzemských klubů - oběhnete permon alespoň jednou a jste ochotni zkusit to i zadem. zvláště pak, když iluzi falešného vchodu u skladištní rampy posilují i některé výlevy domorodců (víte například, kdo je údajně největší havířovský hulič? indián...)
jestliže obecný trend směřuje poslední léta spíše k miniaturizaci klubových prostor, je na permonu zjevné, že se jedná o klub ´staré školy´. i když si odmyslíme salonek po pravé straně u vstupu, nacházíme se v jednom z nejprostornějších klubů v regionu. modrá barva, která dominuje zdem, odkazuje na původní název... ale popořádku.
současný pohlavár hynek požár (dlouho jsme nezažili, že by někdo při styku s diktafonem kladl takový odpor) je ostřílený matador, ošlehaný větráky většiny článků členitého řetězce havířovských klubů. listen to what the man said: "první klub byl v životicích, u toma. to dělal nějaký pan čespiva, a od dalšího jménem balón jsem to dělal já. balón, na periferii havířova, byl asi
nejlepší, ne proto, že jsem ho dělal já, ale lidi tehdy ještě chodili na koncerty. v roce 1993 končil... po balónu byl ještě na periferii - ale to bylo dál - klub jelen a potom ještě další, ten se jmenoval go go´s, sice spojený s nějakou diskotékou, ale byly tam zajímavý kapely, třeba šum svistu, žlutý pes..." zatímco cestoval po zmíněných štacích - načas se stavil, jak víme, i za rohem u jazzmanů - otevřel se na podlesí klub modrá svině - a požárovy cesty se s ním srazily na podzim sedmadevadesátého.
název, jak už asi vědí nejen modří, odkazoval ke stejnojmennému energy drinku ("měli jsme dostat nějaký peníze za reklamu, ale bohužel jsme nedostali nic, museli jsme udělat název jiný - za ten něco dostáváme, ale ne moc.") pro snažší orientaci je ovšen třeba říci, že password modrá svině funguje pořád přeci jen lépe. do loňského podzimu byl permon ´pod městem´, ale jak říká
milostivá paní p. šéfa, "městu ta spolupráce nevyhovovala, protože byli proděleční. platili program, vybírali si vstupné, ale nevybrali tolik, aby se jim to vyplatilo." z té doby pochází i jedna kolonka v programu, která ve víceméně bezvěreckém prostředí, v němž se pohybujeme, působí až absurdně - tzv. nedělní bohoslužby mladých. "zpočátku, když tady dělalo program město a koupili sem
zvukovou a část světelné aparatury, dali si jako podmínku, že tady dáme prostor tady té apoštolské církvi, která tady dělá ty bohoslužby... mají to poslední neděli v měsíci. zpočátku to byla podmínka a potom, když jsme přestali s městem tak úzce spolupracovat, tak tady ze setrvačnosti zůstali."
současná situace permonu, jak zjistíme, není bůhvíjaká a rok 2001 nezastihl klub v dobrém rozpoložení. "zpočátku, i díky jakoby provokativnímu názvu, chodili i snobi - bylo ´in´ chodit do modré svině. tak první půlrok, pak je to samozřejmě omrzelo... pak chodilo hodně lidí, protože třičtvrtě roku nebo rok nebyl žádný rockový klub a pak to šlo hodně dolů, protože tady byly problémy i s barem - byl tu jiný nájemce a neměl to teda zrovna domyšlené... lidi to samozřejmě poznali a přestali chodit. potom se vyměnil nájemce a strašně pomaličku to lezlo nahoru, než se zase lidi naučili, že už tam je slušný personál atd., pak se to zhruba půl roku
drželo na slušné úrovni, že jsme neprodělávali... a teď už jsou lidi zase nasycení a jdeme pomalinku dolů." svou roli tu podle požárových hrají určitá ´špecifiká´ místa; frýdek-místek, stojící už mimo revír, je jiný. "mně navíc v havířově připadá, že se návštěva neodvíjí od kvality muziky, ale - samozřejmě ne u všech lidí - podle toho, kdo kde sedí. příklad: znám třeba podnik, kde mají dražší pivo, horší muziku, míň kvalitní aparaturu a všechno, ale jenom proto, že tam jsou známí a je tam hodně lidí, že je to ´ahoj! ahoj!´, jenom kvůli tomu tam jdou."
to není příliš povzbudivé, že? nepůjdeme na hokej?
bonus track: si čech? tak si mistr světa, vole!
sledování sportovních přenosů v osvěžovnách jest věcí nadmíru... osvěžující. kolektivní prožitek vypjatých situací nabízí kromě gagů, daných kouzlem okamžiku, i možnost postřehů povahy sociologické, které o tom kterém zařízení a především jeho návštěvnících leccos vypoví.
cca třicet hlav v permonu je po první třetině matche se žlutomodrými díky křížné střele reichlově ve dvacáté vteřině duelu vyladěna na vlnu mírně optimistickou. obzvláštní radost ze života sálá z pozoruhodné partičky as šesti hochů a jedné dámy, oděvem a imágem s ostatní klubovou klientelou naprosto nekompatibilní. pánů siebertovo jedovaté přízvisko ´dorost z nové huti´
je na místě: yuppies jak z čítanky, ´košilky bílé´ snad měly naznačovat, že boys i v sobotu budují kapitalismus hlava nehlava. na druhou stranu své sepětí s lidem dokazovali startkami hore bez, ostentativně položenými na barové židličce, sloužící co odkladiště piv a panáků. match je dobré sledovat vestoje, když zapojíte celé tělo, vypadá to, že klání opravdu prožíváte.
začátek druhé třetiny však umrtvuje i diblíky s kravatami. švédský nápor má sílu slavné smaalandské brigády z třicetileté války, záhy jej korunuje modinova vtipná dorážka a v tu chvíli jako kdyby nějaký pržák svázal přítomným ústa dratví. o pauze tu duchnu rozhání klubový dj, zvoucí slovem a zvukovou ukázkou na večerní produkci presleyovského revivalu: na zlatou mládež má
ten moment pozoruhodný vliv, neb ji - jako figurky v panoptiku - vede k natřásání se do rock´n´rollových rytmů. pražská delegace se stíhá vyděšenými pohledy a nevěřícným kroucením hlavou.
defétismus vrcholí na začátku třetí části. kubinovo sporné vyloučení vede k hledání viníka celé mizérie v osobě ruského sudího, což vzápětí umocní johanssonova šupa od modré, končící v hniličkově čeřenu. následujících pět minut permon připomíná mrazíkův obývák. jenže k obratu stačí okamžik, resp. ujčíkova dorážka čajánkovy šlupky a jsme zase všichni češi.
trestné nájezdy už probíhají v extatické atmosféře: při prvním švédském nájezdu si půlka auditoria chvíli myslí, že hniličkovo kvedlání hokejkou přineslo kýžený efekt. ani se nestačí vyděsit a procházkův blafák vrátí rudé dresy do hry. a pak už to jde ráz na ráz: mírně zděšení v sále, to když se rozjel strašný sundin, ujčíkův vítězný kontr a na závěr celá houpačka dnešního zápasu
ještě jednou, zkondenzovaná do několika vteřin: modinova střela cinkne o břevno a útroby permonu vyloudí vítězný řev, vzápětí ztuhnou, protože to ještě vůbec není jasné... ale ano!
závěr budiž označen za panoptikální. většina auditoria se nechala strhnout ke společnému zpěvu hymny, klucka z managementu se postavila v řad a na povel ´kde domov´ ztopořila pravice do výše, sevřené v pěst. co mi to připomnělo, nemusím připomínat.
radek diestler & marek kukla
foto: martin siebert 
související články:: |
