výpad třicátý prvý
divoký srdce
a) morytáty a legendy
zase na cestě. je konec října, valachian kingdom zůstalo za námi a evžen tošenovský sděluje na billboardech
podél silnice obyvatelstvu, že je náš budoucí hejtman (a balabán jeho prorok, dere se na jazyk). politicky jen
trochu vyspělý čtenář v tuto chvíli jistě hravě odvodí, jaký je cíl.
ostravský klubozpyt je koncipován podobně, jako ten brněnský: to jest na dva díly, jeden ´historický´ a jeden
´ze současnosti´ (někteří čtenáři si mohou položit otázku, zda, nabízíme-li v tomto díle retro, přijde také nějaké
to futu. to ale napíše život, přátelé.). ale protože to odvětví kulturního a společenského života ostravy, které
mapujeme, zdobí významné - jak říká s oblibou p. siebert - ´miestne špecifiká´, přidáme ještě žolík navíc. z
rozlehlosti tématu tedy vyplývá, že tradiční bilanční díl, který připadá na leden, bude potřeba odsunout. nevadí:
konec se blíží, pak to všechno sepíšeme, podtrhneme a ... uvidíme.
ale vraťme se do ostravy: bylo by velmi nečestné a nesportovní, kdybychom na tomto místě nepoděkovali tamějším
spojkám a spolupracovníkům. nebýt pánů tomáše václavka (osnovatel praktického internetového zpravodaje o hudebním
dění v ostravě; jukněte na www.ov-kluby.net, je to šikovná věc)
a roberta bereka alias boba, význačné postavy
ostravské scény, která každého zná a na každého má číslo, asi bychom se v té spleti klubů, barů a lidí kolem
nevymotali do soudného dne.
rozcestník
nebude možná na škodu zmuchlat na začátek do pomyslné koule několik pojmů, které v historii ostravských
klubů plní úlohu pomyslných milníků. protože ačkoli celý příběh na první pohled vypadá jednoduše a přehledně, dříve
nebo později přijdete na jeden charakteristický rys tohohle polosvěta: z průkopníků ostravské klubové scény se
takřka všichni znají navzájem, nezřídka najedete jednoho člověka kolem více klubů (a, což se nám bude hodit v
příštích dílech, mnohdy drží i více než jeden klub najednou). badatel neobeznámený s těmito skutečnostmi záhy
zabloudí v petřínském bludišti (a to se ještě ani nemusí dotknout místní speciality, domu na nábřeží, kde posun
klubů v jeho jednotlivých patrech připomíná pohyblivé písky - ale o tom až příště) vztahů, lidí, míst a
událostí.
čili: budeme-li v této části hovořit o zaniklých (nebo živé muzice nesloužících) ostravských klubech
devadesátých let, měla by být řeč především o: rock hillu, cihelně, sklepu a tnt. rock hill sehrál pionýrskou úlohu
prvního zařízení svého druhu na moravskoslezském pomezí, cihelna i sklep byly po značnou část desetiletí
konstantami místní klubové scény a v jeho druhé polovině se k nim připojilo i tnt, klub osudu tak specifického, že
to v republice snad nemá obdoby. jistě, mimo ně se na ostravské klubové mapě, na kratší či delší dobu, etablovala
další jména - ale na ně se, protože dodnes fungují, dostane tentokrát jen okrajově: probereme je v dalších
pokračováních.
poutě na kopec
počátek kapitalismu volné soutěže v českém balení zastihl ostravu připravenu - v porovnání se zbytkem
republiky - způli. jestliže v praze i na ´venkově´ registrujeme v roce 1990 ostýchavé pokusy o vznik klubu, tedy
místa, kde se hraje naživo a které funguje jako každodenní sleziště spřízněných duší, ostrava si musela ještě
chvíli počkat. jistě, čtyři z pěti odborníků vám řeknou o žaláku, v porubě fungovala hodně na folkaře orientovaná
delta (i když libor bálek, jeden z hlavních hrdinů následujícího příběhu, vypráví, jak "od roku 1987 dělal v
nějakém zařízení ssm delta, a díky bohu za to, že to aspoň fungovalo. já jsem spíš dělal do rockovější muziky -
kolegové dělali folky a takové věci, ale fungovalo to."), etablován byl i pojem atlantic a jazzmani si užívali
pravidelných čtvrtků v suterénu divadla blaník. ale buď byla dramaturgie všech zmíněných zařízení pojímána hodně
zeširoka, nebo fungovaly pouze jako, když to přeženeme, ´koncertní síně´.
i když právě žalák (ještě libor bálek: "byly pověstné neděle u žaláka, hodně netradiční den na koncerty. v tu
neděli tam chodila strašná spousta lidí."), na který snad každý z oslovených vzpomněl takřka se slzou v oku,
stál hodně na hraně: dva respondenti o něm hovořili jako o klubu, dva jej ohodnotili bobovými slovy: "dělaly se
tam prostě koncerty. ale nefungovalo to stabilně jako klub." k podzimu 1991 jsme našli v rock & popu
článek, jehož titulek ´žal nad žalákem´ dává tušit smutný osud oblíbené lokality. v jeho závěru však najdeme zmínku
o rockerském azylu v hospodě na kopečku - a v tuto chvíli je scéna pro rock hill připravena.
rozjel se ve velkém stylu. pamětníci vám vesměs neřeknou datum, ale vzpomínají na jednu z prvních kapel v
budoucím rock hillu, francouzský zvěřinec massacra (jeden z pohlavárů klubu ovšem upřesňuje: "začalo to
obligátním koncertem visacího zámku, a potom celý klub i koncertem visacího zámku skončil.") my ze zprávy v
r&p 1/92 víme: říjen 1991. kromě citovaného libora bálka, který tam působil jako dramaturg, a jeho kolegy z
delty, jenž operoval za barem, známe i jméno hlavní postavy: david šindelář, jen tak mimochodem člověk, kterému
mňága a žďorp přisuzuje v knize z nejhoršího jsme uvnitř zásadní zásluhu na vydání své desky desek deváté
dekády. rock hill ovšem - a teď pozor - nebyl jen sál a hospoda. v prostorách domu fungoval obchod hudebním tovarem
všeho druhu - nástroje, desky, oděvy - a pro fluidum rock hillu je celkem symbolické, že podle všemi potvrzované
legendy tam vznikla idea časopejsku, ze kterého se posléze vyklubal spark ... protože v těch letech připomínaly
kluby na mapě československa ještě osamělé ostrůvky, představilo se v rock hillu snad vše důležité z domácí špičky
a bonbónky z cizozemí nádavkem. half japanese provázení půlnocí, vzpomínáte? "celkem na vážno jsme tam měli
cassandru complex, ale na poslední chvíli nám to spadlo ...," doplňuje na tu dobu přepychové menu libor bálek.
pak se jeden nemůže divit, když zpovídaní jako jeden muž nyjí o kráse ´poutí na kopec´. "podle mě to byl
nejlepší klub, kterej tu existoval, i přes spoustu let a řady nových klubů poté."
jenže rauš ze splněného snu trvá sotva rok a rock hill končí. kromě nepřízně ze strany starostky obvodu pí
liliany janáčkové, ve kterém klub sídlil (dáma proslulá sabaty dam - přednostek obecních neb městských úřadů z celé
republiky) se rock hill de facto rozložil zevnitř. dostal se do dluhů, haproval i po hygienické stránce, obchod se
kromě občasných šťouchanic s kožnatci - s nimi si posléze hodně užili v cihelně - stal cílem vloupaček (bálek:
"jednou se jim tam dokonce probourali stropem. ten byl dělaný ještě postaru, desky, rákos, tak se prokopali
vrchem.") a navíc - což je teorie jiřího felda (dnes mj. rokle, spolu s bratrem richardem též důležitá persona
tohoto dílu) - "věřil bych, že šlo hlavně o to, že tam byly tři osobnosti a ty se mezi sebou nebyly schopný
domluvit, jak to bude fungovat." s tím, zdá se, souvisí i vzpomínka libora bálka, jak se s kolegou snažili
přemluvit davida šindeláře, "ať nám to aspoň přenechá - on byl ale celkem ješitný, tak moc nechtěl, radši to
nechal padnout." triumvirát kolem rock hillu se pak rozprchl - víme, že david šindelář sídlí v praze a libor
bálek se pokusil ještě nějaký čas chytit na žaláku. "ještě se to tam dalo ukecat, potom už to vzal nějaký
majitel a udělal tam nějaký second handy." dnes pořádá festival dolní lhota a o rock hillu tvrdí, že "je tak
opravdu zralý na to, aby se zboural, ale na kulturní zařízení je to nejlepší místo v ostravě." došlo samozřejmě
k pokusům o jeho oživení: mimochodem v nich figuroval i význačný rodák, mediál a raketýr bořek slezáček. ale - a
naposledy libor bálek - "vím, že s janáčkovou (zmíněná starostka, pozn. aut.) vůbec nebyla řeč. mám totiž
dokonce ještě pocit, že se to mělo v restituci vracet židům ... a proto asi všichni kolem toho dělají celkem
mrtvýho brouka." rock hill osiřel - jednou zugrunt vyhořel - a dnes je z něj nepřehlédnutelný, ale smutný
pomník těm zapomenutým / nezapomenutelným časům.
brothers in arms
že pověst rock hillu i přes jeho smutný konec nedevalvovala, svědčí i četnost pokusů o převzetí štafety. bob
se také k jednomu přihlásil: "každopádně jsme to chtěli, než se otevřel azyl, s feldama nějak oživit. a
město mariánské hory se k tomu postavilo tak, že ´v našem obvodu nikdy, nikdo, nic ´."
autor teď může být napaden, že v rozcestníku zatajil jeden termín. ale azyl byl záležitostí marginální,
fungoval pár měsíců a i vzpomínka na něj bledla, zdá se, dost rychle: v profilech klubů ze severní moravy, které
regionální příloha mf dnes otiskovala v červnu - červenci 1999, se o něm hovoří jako o exylu. kromě boba se tu
ovšem na scéně objevil tandem richarda a jiřího feldových: bratři dvou zcela rozdílných naturelů, kteří ovšem ve
dvojici tvoří silný pakt.
azyl, fungující od cca května 1993, sídlil v sídlištních labyrintech poruby. "byl v takové té komunistické
kostce, z jedné strany městští policajti, vedle nich státní a pak tam byl klub - baví. oni měli za barem hajzl, to
byla akorát příčka a nad ní bylo malinké okýnko a když tam chodili policajti chcát, tak si na okýnku rozsvítili a
když bylo ticho, byli slyšet." záhy, jak s oblibou říká kol. korál, ´dochrochtal´ na obstrukce partají z
okolních vigwamů - je třeba mít na vědomí, že se píše rok 1993, pro kluby tohoto zaměření přeci jen v některých
aspektech drsnější doba než dnes. jiří feld, náš zpravodaj z bratrského dua, bere dnes azyl jako testovací
terén: "šli jsme do toho s totální naivitou. vlastně jsme si to jenom vyzkoušeli, zjistili, jak to funguje."
triumvirát se rozešel, aby se zase sešel na cihelně, objektu následující kapitoly. její náčelník herbert tenkrát
oslovil bezprizorné feldy - teď už chápete, co jsme mysleli zdánlivým výkřikem do tmy o jednom člověku okolo více
klubů a labyrintu? -, zda-li by mu nevedli bar, a ti tam podle jiřího strávili necelý rok (bob vzpomíná, že tam u
vchodu škubal lístky). "a během toho roku jsme vlastně hledali prostor. a čirou náhodou jsem narazil na sklep.
no a pak jsme šli do sklepa. funguje sedm let - (nesedí vám roky? zlaté programy bang!u, díky nimž můžeme
počátky sklepa úspěšně lokalizovat do léta 1994 - pozn. -rdd-) a na něm se dá krásně vidět ten vývoj ... začalo
se s jednou jedinou místností a se vstupem, s chodbou. nebylo tam čepované pivo, měli jsme lahvové. aparát tam byl
strašný, hrůza a děs. a postupem doby se to začalo vybavovat: otevírali jsme další a další místnost, začali jsme to
předělávat, sehnal se lepší aparát ... získávaly se kontakty na kapely." ambice a rozmach sklepa potvrzovala i
skutečnost, že jeden čas v klubu fungovalo i nahrávací studio. klub, usídlený v ostravě - zábřehu, ustál na počátku
pětadevadesátého i fakt, že pár stanic tramvají od jeho sídla vzniklo konkurenční tnt no. p (viz příští díl: zdá
se, že se nám historická sonda poněkud roztekla a její finále bude třeba spojit se současností, k čemuž se tnt hodí
zdaleka nejvíc). za prvé, jak tvrdí náčelník bývalého tnt petr průša, oba kluby cílily na poněkud odlišnou
klientelu a navíc tu začalo fungovat cosi, co můžeme dnes klasifikovat jako zárodečnou formu tzv. syndromu stodolní
(a to si pište, že si napíšeme!) viz bobův postřeh: "když se otevřelo to téčko, tak i v tom sklepě, kterej je
dvě stanice tramvají, se zvedly tržby. parta jde, říká si, jo - tady je to v pohodě, dáme si pivo a uvidíme ... a
pak si řeknou: ´jdem jinam, když tak se sem vrátíme.´" ostravská klubová mapa se začala v roce 1995 poprvé
zahušťovat, i když proti situaci z posledního roku - dvou to samozřejmě ještě neznamenalo vůbec nic.
jenže dni živé muziky ve sklepě začaly být postupně sečteny. v červnu 1998 lze v regionální příloze mfd číst o
koncertu ostravských pankáčů aqua silentia, kteří ukončí cca roční pauzu v živých akcích v prostorách sklepa.
"měli jsme se stěhovat do domu v centru města, ale nakonec jsme se tam nedohodli," tvrdí tam polovina
bratrského tandemu - a pokračuje. "během roku jsme splatili různé dluhy a pustili se do úprav sklepu, aby měli
návštěvníci dost místa a cítili se tady dobře." (během pauzy vznikl ve sklepě pozoruhodný časopis sklepník;
dílem programový bulletin, dílem workshop spřízněných osob - a pozorní čtenáři rubriky dobře ví, jak vzácná tahle
jiná dimenze jakéhokoli klubu je. když už jsme mimochodem u těchhle perliček, slučí se dodat, že jak měl sklep
svého sklepníka, mívala cihelna svého cihláře). byl to ale spíš výkřik do tmy. od ledna 1999 otevřeli bří feldové
rokli (viz příští díl) a sklep zůstal zasvěcen reprodukované muzice, aby později prodali sklep novému majiteli. své
místo v klubových letopisech si ovšem zajistil bezesporu.
alternativa na kraji města
ten klub zářil do zbytku republiky snad nejjasněji ze všech ostravských: což je paradoxní, zvláště ve
chvíli, vzpomene-li si každý druhý muzikant, se kterým jsem o něm mluvil, na černou barvu, která jeho exteriéru
vládla. ale bylo o něm vědět: z jedné z mnoha vzpomínek na jeho zviditelnění v celostátním měřítku lze vytáhnout tu
o pořadu sněží (sněží? autor teď není úplně pevný v kramflecích), krátce poté, co bürgermeistrovi trabanti dobyli
bunkr. v temnotě zdeúřední zvůle zářily dva kluby, držící se svým městem basu: plzeňská lampa a ostravská cihelna.
b je správně.
cihelna ale nebyla proslulá jen svým statutem: registrovali jsme to, když jsme se blížili k ostravě.
přinejmenším od olomouce padl její název v každém druhém konferování v tom kterém klubu.
jenže to už bylo po všem. a tak jsme na závěr našeho ostravského pobytu jsme vyjeli k ostravskému nákladovému
nádraží a vešli do zahrady v zatáčce silnice. na dveřích domu uprostřed ní visela napůl stržená cedulka, hlásající,
že časopis patron se vydává v tolik a tolik hodin. o hodinu později mi dřívější spiritus agens toho domu říkal, že
čekal, jestli s ... & klubovým panoptikem dorazíme ještě předtím, než s cihelnou skončí (když zavírali, byli
jsme před zlínem). a že je datum našeho summitu symbolické - protože rok a den předtím proběhl v cihelně poslední
koncert na rozloučenou. jak to zpíval petr fiala? přicházím všude a na všechno trochu pozdě.
vznik cihelny je hezkým dokladem rčení ´drzé čelo lepší než poplužní dvůr´. herbert procházka byl členem
undergrounďácké grupy absolutní bezedno, kterou po revoluci začal zřizovat (hezký paradox, ne?) institut zvaný
centrum kultury a vzdělávání ve čtvrti přívoz; tak to tenkrát chodilo. "pod to centrum patřil také atlantik,
kterej taky dělal nějaký koncerty, ale málo. tak jsme do toho dramaturgovi z atlantiku kecali, on se jednou - v
dobrém slova smyslu - naštval a říkal: ´tak zajdem za ředitelem, na mariánskohorské ulici je takový prostor, třeba
z toho něco bude´. jednání trvalo skoro týden, tehdejší ředitel to nějak prosadil a někdy na přelomu března a dubna
1993 začala cihelna fungovat." trefila se do období, kdy bylo v ostravě po pádu rock hillu ticho po pěšině a to
muselo nutně zvýšit poptávku po následníkovi.
usilování cihelny za šest a tři čtvrtě roku její existence lze shrnout do jednoho sloganu - alternativa všeho
druhu (s tím korespondoval i slogan na klubových webových stránkách, mimochodem jedněch z prvních svého druhu v
čechách, o cihelně jako o ´klubu na okraji´: s vědomím geografické polohy cihelny je to pěkný dvojsmysl). herbert
se ovšem ošívá: "já už nerad používám takový ty zaběhnutý slova jako underground a alternativa a takhle, i když
je beru - ale, v cihelně vznikala vlastní subkultura, byly tam zkušebny, ze kterejch vzešly kapely, který tady
dodnes fungují, nebo vznikly další kapely, ať už to byly - a jsou - applepie annie, ghettoswingers, sheeva yoga,
nebo djové - vlastně i dvoika troika, to byli kluci, kteří před rokem přišli na cihelnu a zeptali se, jestli by si
nemohli udělat vlastní party." mimochodem, cihelně bývá přisuzován status prvního místa, kde se ostrava poprvé
mohla setkat s tím, co jsme pak začali nazývat taneční hudba: první listopad třiadevadesátého, tvrdí letopisec v
regionální příloze mfd. herbert k tomu dohazuje historku, kterak ještě zdaleka ne tak proslulý dj liquid a hrával v
cihelně z kompaktů. ale netoliko hudbou byla cihelna živa: multimediální festiválky, tématicky rozprostřené mezi
hudbou, divadlem a obrazem, s názvem tak obskurním, divadelní cyklus z obskurním názvem teatrální taumaturgie,
galerie na půdě.
jenže: "v roce 1998 začala jít návštěvnost dolů ... já to, co teď řeknu, nemyslím ve zlým, ale pod ckv vznikl
klub parník - původně vznikl dramaturgicky jako jazzový klub. ale jak se měnili lidi na radnici a jak se začala
měnit ta regionální politika, více se orientovali, když to řeknu eufemisticky, na školství a zdravotnictví ... a je
logické, že ty lukrativnější věci se začaly přenášet do parníku, v rámci jednoho podniku a jelikož každý ten klub
měl de facto svůj vlastní rozpočet v rámci toho podniku, o který si žádal vlastně rok dopředu, tak nám tam ta díra
byla znát dělat v podstatě z vlastních rezidentů a sem tam další záležitosti stodolní. ono by asi dřív nebo později
k zániku cihelny došlo, nebo by se musela přetransformovat v jiný klub." na konci října byla cihelna zrušena, i
přes varování v regionálním tisku, že ´likvidace klubu zůstane vyhozenými penězi´. na konci října loňského roku
zahráli swordfishtrombones v cihelně ´valčík na rozloučenou´ a bylo po všem. z nálezu cedulky, o které se zmiňujeme
výše, lze vyvodit, k čemu prostor krátce po vystěhování cihelny sloužil, ale dnes už, jak lze zjistit pouhým okem,
už dům leží ladem.
to už ovšem bylo v ostravě leccos jinak a klubová mapa byla pokryta tolika záchytnými body, jako nikdy
předtím.
příště: dokončení historického rozkladu a vstup do žhavé současnosti. dramatický příběh tnt a trocha thc
nádavkem. spletité historie klubů v domě na nábřeží. all that jazz v parníku. pokračování příběhů ´bratrů ve
zbrani´, tedy rokle a pochodující bazar. radek diestler & marek kukla, tomáš václavek j.h. foto: martin siebert, archiv m. herberta procházky a libora bálka
související články:: |